Studium ódických zón

Zdroje zón jsou studovány z hlediska působení na člověka, který se jeví jako citlivý okamžitý detektor.Zóny jsou zjišťovány především kolem vodních toků, především v podzemí, u geologických rozhraní různých minerálů, především radioaktivních, u starých bažin, magnetických anomálií, u hnijících stromů a a organických hmot v podzemí, u podzemních elektrických proudů, u přirozených jeskyň (obrázek 3.1). V podstatě vše, co tvoří konkávní prohlubeniny, uzavřené prostory, rozdíly v hmotné přítomnosti (třeba různých potenciálů), všechna tření, přerušení, asymetrie.

Zóny vytvořené zemním zářením (též telurické proudy) vznikají v podzemí na rozhraní dvou různých hornin, na příklad písek - plastický jíl. Ód generovaný v podzemí se šíří kolmo k povrchu zemskému a dále rovně do atmosféry. V atmosféře nepatrně ionizuje vzduch, prochází volně podlahy a stropy budov, zvyšuje elektrickou vodivost vzduchu. Působí negativně na lidi, zvířata, rostliny a pevnost některých materiálů. Intenzita zemního záření je úměrná teplotě vzduchu a země, je tedy nejvyšší v létě. V mrazech má menší intenzitu. Mění se v závislosti na atmosferických poruchách. Ve dnech silného slunečního svitu je intenzita větší, po dlouhé periodě deště naopak je intenzita menší. V čase se též periodicky mění: nastává maximum v 5 hod a minimum v 10 hod ráno.

Na zemském povrchu existují sítě ódických zón, nazvané Hartmannovými pásy (viz obrázek 3. 1.). Každý pás se skládá z rovnoběžných linií o šíři cca 20 cm, jedna je ve směru severojižním, druhá ve směru východně - západním. Pásy jsou kolmé na zemský povrch a tím vytvářejí neviditelné zdi, protínající jakékoli na zemském povrchu přítomné hmoty.Pásy samy o sobě nejsou člověku škodlivé, i když transportují vliv jiných ódických zdrojů. Křížení těchto zón je ale škodlivé samo o sobě. Tato křížení se nazývají geopatogenními body. Jsou-li s nimi v kontaktu zdroje zemního záření nebo jiného ódického záření, dochází k zesílení jejich působení. Rozsáhlá ódická zóna, například spodní voda, může deformovat Hartmannovu síť nad ní. Veliký negativní vliv má elektrická rozvodná síť v některých svých místech.

Při studiu ódických zón působících na zemském povrchu je třeba vytrasovat průběh Hartmannovy sítě, která je deformována působícími lokálními ódickými zónami. Provede se ódická analýza terénu (radiestézická a tvarotvorná analýza). Celá lokálně deformovaná síť není časově stálá. Standardní (průměrná) velikost elementární buňky Hartmannovy sítě činí v našich oblastech cca 1,8 - 2,3 m ve směru sever-jih a 2,5 - 3,2 m ve směru východ-západ. Pravidelnou síť deformuje spodní voda, heterogenní zemina, podzemní mechanická napětí, telurické zlomy, nadzemní a podzemní elektrické proudy. Na zemních poruchách se zjišťuje radioaktivní gama záření, v některých případech kontaktů různých zemin nastává efekt baterie.Často je to možné měřit elektrometrem.  Ukazuje se, že držíme-li v rukách jakékoliv dvě látky a třeme-li je o sebe, vzniká více či méně velká ódická zóna. V každé troucí se látce se generuje ód opačné polarity. To platí pro všechny námi zkoumané dvojice: textil - kůže, textil - kov, kov - sklo atd. Vezměme například skleničku a nůž. Když je položíme na stůl, zjistíme, že nad nimi není žádná ódická zóna. Poté je o sebe asi 10 až 20 vteřin intenzivně třeme a pak je položíme dost daleko od sebe na stůl. Zjistíme, že každý předmět vykazuje jistou ódickou aktivitu opačné polarity. Víme, že  tření dvou pevných látek generuje ód.

Vzájemné tření více či méně pevných hmot uložených pod povrchem zemským má jistě vliv na tvorbu ódických zón pozorovaných na zemském povrchu. Toto podzemní "tření" je zřejmě spojeno s geologickou strukturou Země, s takzvanými tektonickými poruchami. Úlohu mohou pochopitelně hrát také rozdíly v magnetických či elektrických vlastnostech hornin nacházejících se vedle sebe. Podle nás však hlavní úlohu budou hrát mechanické vlastnosti spojené s molekulární a krystalickou stavbou daných hornin. Ložiska zlata je možné nalézt, protože zlatá ruda má jiné mechanické a strukturální vlastnosti než její okolí. Proto se s ním tře, byť nepatrně. Toto tření bude generovat ód, který poskytne zkušenému proutkaři informaci, že v podzemí se nalézá zlato. Totéž platí pro ostatní rudy a rovněž pro naftu. Zde je na místě říci, že existuje ještě jiná cesta, jak nalézt v podzemí rudu a vlastně cokoliv. Je to cesta mentálních dotazů.

Obdobně je možné vysvětlit detekci podzemních dutin - chodeb či jeskyní. Autoři byli schopni určit trasu podzemních chodeb ve vinných sklepech v Olbramovicích. Máme-li v podzemí volný prostor nezaplněný pevnou látkou, pak atomy hmoty, které jsou na povrchu dutiny, jsou podrobeny jiným silám než atomy hmoty nacházející se v masivu horniny. Dochází k jakémusi "zkapalnění" povrchových atomů a mikrokrystalků. Mezi těmito částečně uvolněnými hmotnými strukturami a zbytkem horniny vznikne vzájemné tření vyvolávající generaci ódu. Takto si lze vysvětlit schopnost senzibilů zjišťovat dutiny v podzemí. Zde je ale nutno podotknout, že velmi intenzivním ódickým generátorem se může stát jakákoliv dutina, jestliže do ní umístíme třeba slabý ódický generátor.

Náš model, vysvětlující generaci ódu, a tím i vytváření ódických zón, na základě vzájemného tření sousedících materiálů na molekulární úrovni, může dobře objasnit pozoruhodné výsledky kolegy Smoly (70.léta XX století). Tento lékař po dlouhá léta spolupracoval s hornickou záchrannou službou na Ostravsku. Jakmile došlo k havárii na dole v revíru, vyslala tato služba svého člověka s důlními plány postiženého dolu. Smola byl schopen na dálku určit, kde jsou v něm rozmístěni živí a mrtví horníci. Nechme nyní stranou způsob a podstatu toho, jak zjišťoval na dálku rozložení ódu v daném objektu. Berme jako fakt, že jeho prostorová zjištění se týkala zdrojů ódu. Víme, že živé bytosti jsou zdrojem ódu, proto je možné je v prostoru identifikovat. Totéž zřejmě platí o mrtvých, přičemž jejich ód bude mít zřejmě jinou intenzitu a strukturu. Nepochopitelné je spíš to, že Smola byl schopen vytrasovat v chodbách dolů místa závalů. Mimoto mezi haváriemi preventivně zjišťoval pnutí v horninách nad důlními chodbami. Provedená zjištění byla prakticky vždy potvrzena kontrolou na místě, prováděnou okem a potřebnými přístroji. Na základě našeho modelu usuzujeme, že materiál, který v sobě obsahuje veliké mechanické pnutí, obvykle plasticky "teče". Při této jeho deformaci v něm vzniká veliké vnitřní tření, a to na molekulární úrovni. To je pravděpodobně zdrojem ódu, který lze zjistit místně i distančně.

Mezi proutkaři je všeobecně známo, že kolem radioaktivních látek vznikají ódické zóny. Autor se procházel s L dráty po haldách u Jáchymova, kde leží hlušina vytěžená z místních dolů na radioaktivní rudy. Těsně vedle sebe zde jsou fenomenálně intenzivní ódické zóny. Mají vejčitý tvar s charakteristickou velikostí 2 až 3 metry, o intenzitě 25 až 45 jednotek, a sousedící zóny mají opačnou polaritu. Je tedy nesporné, že radioaktivita vyvolává silnou generaci ódu. Je-li to dáno jadernými reakcemi uvnitř radioaktivních atomů, nebo procesy, které nastávají, když radioaktivní záření prochází hmotou, nám není známo.Lidská stavební činnost vytváří též zóny. Jedná se převážně o podzemní chodby, podzemní prostory všeho druhu jako linky metra, různé sanitární zařízení, staré nepoužívané studně, podzemní lomy a doly, atd. Důležitým dalším zdrojem jsou hnijící organické hmoty nebo památka po jejich působení. Jedná se o stará pohřebiště a hřbitovy, hnijící jámy a vůbec uzavřené prostory bez cirkulace vzduchu, o hnijící stromy a jiné rostliny či zbytky živočichů. Další oblasti jsou hmotná média pohybující se v příslušných sítích v podzemí. Jedná se o vodovody, potrubí pro odpadní vodu, potrubí pro různé technologické kapaliny, elektrické kabely, atd. Zóny jsou způsobené též současnou lidskou činností. Jsou tři hlavní zdroje tohoto typu záření: Souvisí s elektřinou, s elektronikou a nukleárními technikami. Prakticky všechna elektrická zařízení, kde teče nebo se spotřebovává či vyrábí elektrický proud, jsou zdrojem ódického záření. Týká se též elektromagnetických vln šířících se vzduchem či různými hmotami. Nejvíce působící zóny jsou prostory kolem vedení vysokého napětí, kolem transformátorů a kabelů, kde tečou veliké proudy, kolem domovních elektrických rozvaděčů, kolem otevřených elektrických zásuvek pod napětím. Vznikají pochopitelně kolem elektrických zařízení jako jsou mikrovlnné trouby, elektrické sporáky, žehličky, všechny elektromotory a přístroje, kam teče a spotřebovává se elektrická energie.

Další typ ódické sítě je Curyova síť (C síť). Šíře její linie je (0,5m), širší než u H sítě, vzdálenost mezi liniemi činí 4m. Její směr je zhruba diagonální vzhledem k H síti. V jednotlivých liniích se střídají polarity ódu. Silný vliv je v místech křížení zón, obzvláště je-li přítomná další ódická zóna nebo uzel H sítě. C síť dokonce nevytváří jenom kolmé stěny, ale i vodorovné, takže vznikají jakési rovnoběžnostěny s ódickými stěnami. H sítě mají vyšší vibrace než C sítě. Zajímavým útvarem jsou tak zvané kosmotelurické komíny (viz obrázek 3.2). Jsou to prostory válcovitého tvaru o průměru od 0,5 do 5m. V nich se nachází stoupající nebo klesající ód podél spirály. Nejprve několik minut stoupá nahoru, pak 20 - 30 sekund klesá dolu. Turbulence klesajícího ódu je vždy člověku příznivá. Klesající komín se na zemi rozprskne na ramena, šířící se několik metrů po zemském povrchu.

Nás ovšem zajímá, co je zdrojem ódu v ódických zónách V laboratoři můžeme studovat některé případy generace ódických zón. Zabývejme se nejprve ódickými zónami vyvolané prouděním vody. Vezme se hluboký talíř, do poloviny se naplní vodou a připraví se kus suchého filtračního papíru, dobře sajícího vodu (viz obrázek 3.3). Když pohybujeme pendlem kolem talíře s vodou a suchého filtračního papíru, neděje se nic, žádný ód se negeneruje. Dáme-li filtrační papír přes okraj talíře tak, aby jeho konec spočíval ve vodě, začne nasávat vodu, což lze dobře pozorovat pouhým okem. Zároveň se okamžitě začne pohybovat pendl umístěný nad papírem. Vytáhneme-li papír z vody, přestane nasávání, pendl se nepohybuje. Dáme-li papír znovu do vody, nasávání pokračuje a pendl se opět rozkmitá.

Tento pokus lze opakovat v nejrůznějších podobách, vždy se stejným výsledkem: nasává-li filtrační papír vodu, vzniká ód projevující se pohybem pendlu. Proč vlastně voda ve filtračním papíru stoupá proti zemské tíži? Je to proto, že filtrační papír obsahuje obrovské množství malých kanálků - kapilár. Voda vnikne do kapiláry a tam na ni začnou působit síly související s molekulární podstatou vody a filtračního papíru. Je to pochopitelné, protože v kapiláře není zase vody až tak moc a molekuly stěny kanálku nejsou tak daleko. Tento jev souvisí s velmi známým efektem: na mastném povrchu vody se kapka vody nerozlije.       Nalezení zdroje vody je tedy dáno tím, že v podzemí voda vzlíná mikrokanálky v zemině. Tím vzniká tření voda - hornina, a to generuje ód, který pohybuje nástrojem drženým proutkařovýma rukama.

Jak již zjistil Reichenbach, ód generují všechny druhy chemických reakcí, třeba i velmi jednoduchá chemická reakce při rozpouštění kostky cukru ve vodě. Do sklenky nalijeme asi 2 decilitry vlažné vody a připravíme si jednu kostku cukru. Pendlem zjistíme, že jak voda ve sklence, tak kostka cukru nevytvářejí ódickou zónu změřitelnou pendlem. Pak vhodíme cukr do vody a pendl se nad vodou okamžitě roztočí. Vzniká ódická zóna o velikosti přibližně 50 cm. Po skončení rozpouštění pohyb pendlu ustane. Jako složitější chemickou reakci, každému snadno přístupnou, jsme zvolili hoření plynu. Když zapálíme plyn nebo svíčku pozorujeme, že se pendl rozpohyboval v poměrně velké zóně. Ódická zóna nad plamenem zabírá dobře přes jeden metr, kolem hořáku do vzdálenosti přes půl metru. Je třeba si uvědomit, k čemu při hoření či jiných chemických reakcích dochází. Lze říci, že se při nich buď mění bezprostřední okolí kolem interakujících molekul, nebo jsou dané molekuly roztrženy na části, které se pak účastní budování molekul jiného typu. Z toho vyplývá, že generace ódu nastává při vzájemném pohybu hmoty na molekulární úrovni, která je jistě mimo jiné doprovázená působením sil (třením) na molekulární úrovni.

Zabývejme se nyní případnými souvislostmi světla a ódu. Na začátku jsme opakovali pokus, který před 150 lety provedl Reichenbach se svými senzibily. Vzali jsme trubku dlouhou 3 metry a do ní jsme vložili tyčku, která ji na obou stranách přesahovala asi o 5 cm . Trubku jsme položili na dvě židle tak, aby jeden konec byl v silně osvětlené místnosti a druhý konec ve tmě, která nebyla dokonalá. Za tohoto uspořádání jsme pozorovali kmitání pendlu na neosvětleném konci. Abychom na něj viděli, svítili jsme si malou kapesní svítilnou. Když jsme v silně osvětlené místnosti zhasli, pendl se okamžitě zastavil. Stejný výsledek obdržel též Reichenbach. Ten navíc zjistil, že ód, který teče po tyčce z osvětleného prostoru do prostoru absolutně temného, je schopen na temném konci tyče generovat stejné světlo, jako na něj dopadalo na osvětlené straně. Že se skutečně jedná o světlo elektromagnetické povahy, a ne o nějakou tajemnou záři, dokázali Reichenbachovi senzibilové tím, že toto světlo bylo možné fokusovat pomocí obvyklých skleněných čoček a zrcadel. V naší laboratoři jsme provedli následující pokus. Jako jednoduchý a každému dostupný zdroj světla jsme použili kapesní svítilnu. Ta sama o sobě nejevila žádnou ódickou aktivitu měřitelnou pendlem. Když jsme ji rozsvítili a do proudu světla umístili pendl, opět jsme nepozorovali, že by se pohyboval. Jakmile ale na rozsvícenou svítilnu dáme skleničku, keramický nebo plechový hrnek či jakoukoliv "čepici", pendl se nad ní intenzivně pohybuje. Uzavřeme-li světelný zdroj do jakékoliv krabice nastane akumulace ódu v krabici, která se sama stane generátorem ódu. Ten prosakuje jejími stěnami a je měřitelný zvenčí. Jak lze všechny tyto skutečnosti vysvětlit? Je možné,že světlo není přímo nositelem, neveze ód. Když ale světelný paprsek dopadne na hmotu, pak - mimo jevy známé současné fyzice - se zřejmě intenzivně generuje ód. Při dopadu světla na hmotu zřejmě proudí kolem atomů Šíří se po hmotě a za jistých okolností může za její pomoci zpětně vygenerovat světlo, které mu dalo vzniknout. Tento náš přístup není v rozporu s předcházejícími vývody o souvislostech vzniku ódu při atomovém  tření.
Závěrem tedy lze předložit následující model vzniku ódu a tím i ódických zón.

Aktivní éter - ód vzniká při jistém pohybu atomu,zřejmě doprovázeného třením.na atomové úrovni .Při dopadu světla na hmotu dochází ve zvýšené míře k těmto atomovým pohybům a uvolňuje se ód:Proto ód je generován v celém nám známém vesmíru kde světlo dopadá na hmotu.