Studium magnetické oblasti (kopce)

Úvod

Z literatury lze přijmout název magnetický kopec (Magnetic hill) pro místo, který bude popsány. Na druhé straně vyplývá z experimentálního faktů, že v magnetických kopcích není památky po magnetickém materiálu. Na základě dnešního místopisu těchto lokalit nebyla zjištěna jednoduchá zeměpisná nebo geometrická vazba mezi nimi. Některé zeměpisné útvary, jako jistá pohoří a ostrovy, mají jistou o málo větší pravděpodobnost výskytu. Působení magnetických kopců je pochopitelně známo prakticky jen ze silnic, které je přecházejí. To je podle autora dáno intenzívní lidskou činnosti na těchto silnicích (automobilová doprava, dříve dostavníky). Zřejmě nezáleží na silničním povrchu. Silové působení magnetických kopců bylo pozorováno pochopitelně prakticky jen na projíždějící auta. Internetová knižní a časopisecká literatura předkládá následující fakta:

• auto jede samo do kopce při vypnutém motoru
• auto jede z kopce samospádem (na neutrál), pomalu se samo zastavuje, zastaví se a samo se rozjede zpátky do kopce řádově desítky metrů
• překvapení automobilisté konaly jednoduché pokusy s láhvemi, kapalinami. Uvedené objekty se kutálely nebo tekly do kopce.

Možný přístup akademické  vědy

Co to znamená, že auto jede samo do kopce? Kolmice udávající směr zemské přitažlivosti již nemíří do středu Země, tj. prakticky do těžiště  Země, ale jinam (viz obrázek 1 - Bublinková vodováha je kolmá na působící g*). Nemůže mířit ani kolmo na povrch kopce, ale o určitý úhel směrem k vrcholu kopce.Pak totiž při rozkladu sil působící v těžišti auta vniká určitá silová složka rovnoběžná s povrchem kopce, která je schopna aktivovat pohyb auta do kopce. V případě brzděné jízdy z kopce je situace obdobná. Od dob Newtona víme, že dvě tělesa o hmotnosti M a m se přitahují úměrně jejich hmotnostem a nepřímo úměrně čtverci jejich vzájemné vzdálenosti. V podmínkách na povrchu zemském nám velmi přibližně stačí známá formulka pro gravitační sílu F(g), kterou působí Země na hmotu m

F(g)  =  m . g

V našem případě m je hmota auta,gravitační zrychlení g v sobě obsahuje hmotu a tvar Země. Zjištěná fakta ukazují, že se mění směr F(g) a to nezanedbatelně. To nemůže základní mechanika vysvětlit, neboť by to znamenalo obrovskou změnu v rozmístěná hmoty uvnitř Země. To je geologicky nemožné. V některých experimentech se badatelé snažili zjistit nevodorovnost silnice v gravitačním kopci pomoci bublinkové vodováhy. Zjistili, že žádný sklon silnice nejeví. To je dáno tím, že bublinková vodováha zjišťuje rovinu kolmou na gravitační sílu (bublina je vytlačovaná vzhůru hydrostatickým tlakem, který je úměrný g). Tato rovina nemusí být rovinou vodorovnou z hlediska místního topologie zemského povrchu. Úhel stoupání s je i úhlem mezi rovinou bublinkové vodováhy a rovinou silnice (viz obrázek 1). Roli hraje úhel roviny vodováhy nad silnici p a úhel g změny směru F(g). Jak vyplývá z obrázku aby auto jelo do kopce musí být úhel p kladný. Protože platí vztah:

g  =  s  +  p

lze ze znalosti stoupání stanovit změnu směru zemského zrychlení g. Abychom  alespoň přibližně konkretizovali náš případ vyjděme z těchto zjednodušujících faktů, které se ale blíží realitě. Mějme:

• hmota auta  1000 kg neboli F(g) = 10.000 Newtonů
• minimální síla aby jelo bez zapnutých motorů F (min) = 1000 N (překonání valivého tření)
• stoupání s = 5 stup.

Platí rovnice:

F(min)  = F(g). sin ( p ) = F(g) .sin ( g - s )

Odhad vede k hodnotám g = 11, p = 6 stupňům. Tento výsledek byl získán za předpokladu, že velikost g se nemění, ale pouze jeho směr. V případě kdy g = o, automobil na kopci stojí. Zjišťujeme, že poměrně malá změna směru lokální gravitace umožňuje poměrně těžkému autu překonat středně veliké stoupání.

Osoby přidržující se základní mechaniky se uchylují k vysvětlení pozorovaného jevu pomoci optického klamu: informace přicházející do oka pozorovatele o povrchu kopce je klamem. Obvykle vysvětlení je jen suché konstatování. Zásluhou Loly Palmer je, že zkoumala jak se to má s optickou iluzí na Spoke Hillu u jezera Wales ve Floridě (USA). Přesná optická měření z úpatí v různých směrech gravitačního kopce ukázala na to, že pozorovaný vrchol ve výšce 54m je ve skutečnosti o 41 cm níže než vrchol daný optickým klamem. Podle autorky tato diference postačuje k vysvětlení reálného spádu silnice oproti zdánlivé cestě do kopce. Autorka se sama ptá, co způsobuje tento optický klam? Vysvětlením může být to, že nad magnetickým kopcem se rozkládá oblast s proměnným indexem lomu, který jak víme, je příčinou změny směru optických paprsků. Šlo by o fyzikální analogii k pozorované „fata morganě“ kde taktéž pozorujeme obraz oasy přicházející jakoby z nebe.

Zajímavý je případ Oregonského víru. Jde o kulovou oblast, jedna polokoule je nad terénem, druhá pod ním. V jeho areálu nejsou stejné životní podmínky pro místní živočichy jako v jeho okolí. Stojíte-li na jeho okraji jste mírně nakloněn k severu. Nachází-li se další člověk na okraji víru v jižním směru od vás, jeví se vám tlustší. Přibližuje-li se k vám člověk se vám jeví tenčí, paradoxně k všeobecné platným zákonům perspektivy. To lze vysvětlit místní změnou indexu lomu, čímž dochází ke změně ohniskových délek pozorování (viz obrázek 2 - Změna indexu lomu vedoucí k zoomovému efektu vidění).

Při hlubším rozboru toho co bylo dosud zmíněno, musíme dojít k závěru, že pokud nalezená fakta jsou ve svých uzlových bodech pravdivá, pak přitažlivost hmotných objektů ve světě hmotné dimenze není jen a jen dána velikosti objektů a jejich relativní vzdálenosti. Musí existovat další činitel, který je schopen, třeba dočasně, ovlivnit tuto přitažlivost. V rámci hypotézy všeobecné úloze existence éteru v kosmu, jedná se právě o éter. Éter je pseudotekutina kosmické dimenze, která zprostředkovává všechny interakce mezi částicemi hmotné dimenze a jejich dynamickými strukturami (fyzickými, psychickými a duchovními). Jak bylo objasněno jinde (Martin Setox - Fyzika paranormálních jevů), gravitační síla působící na objekt hmoty m k objektu hmoty M je dána éterovým tokem vsakujícím se do hmoty M >>m procházejícím hmotou m. Pochopitelně působí též nasávání éteru do hmoty m. Výsledkem interakce těchto dvou éterických (gravitačních) toků musí být rovnováha tlaků éterické kapaliny kolem m. To vede ke vzniku gravitační síly, kterou působí M na m. Gravitační síly jsou v rámci tohoto modelu dány éterickými toky dopadající na hmotu. Existence éterických toků směřující do hmoty byla demonstrována v experimentu, kde pomoci dvou dvojic rozdílných rezonátorů byla stanovena ódická zóna na protilehlých stranách hmotné destičky. Energetické spojení mezi danými stranami hmotného objektu a měřícími konci ódometru zajištovala morfická rezonance mezi stejnými rezonátory (viz obrázek 3).

V případě magnetického kopce je část zemského povrchu zasažena změnou směru g. To lze vysvětlit přítomnosti dalšího éterického toků než těch spojených s hmotou Země, Měsíce a Slunce. Tento éterický tok bude mít směr tečení částečně tečný k povrchu zemskému a tím může dojít ke změně směru g v místě dopadu. Tak jako světelné paprsky šířící se éterem se vzájemně neovlivňují (světelný paprsek je strukturou éteru), tak se též éterické gravitační toky neovlivňují. Vzájemné ovlivnění éterických signálů dojde až při kontaktu s hmotou. Na obrázku 4 je schématicky znázorněn možný průběh gravitace.

Prováděné experimenty

Určení polohy a okolí zkoumané oblasti

Při prvním seznámení autor mylně interpretoval informaci Pavla Kobzi o poloze údajného magnetického kopce. Ten byl spojován mezi dvěma lokalitami: Šibeničním vrchem a křižovatkou nad obcí Kačerov. To vedlo u autora k tomu, že nemohl pochopit rozdíl vzdálenosti naměřené podle počtu kroků od startu k cíli s naměřenou vzdálenosti na mapě. Proto vyslovil exotickou hypotézu, že v blízkosti zemského povrchu musí být jiný časoprostor než v nadpozemské výšce kde byly zhotoveny leteckým snímkováním příslušné mapy. Tato hypotéza je nesprávná, neboť se ukázalo, že správným umístěním startu není rozporu s pěšky naměřenou vzdálenosti start – cíl. Tato vzdálenost byla kontrolována z údaje tachometru auta L. Kolly a odpovídá rozdílům v zeměpisných souřadnicích zjištěné pomoci satelitů a pomoci mapy 1:50.000 (viz obrázek 5).

Znázornění magnetické oblasti na severovýchodě od Rychnova u obce Kačerov. Jsou vyznačeny polohy startu a cíle jak na mapě tak v zeměpisných souřadnicích. Chyba nebude přesahovat 20 m. Podrobně byl studován úsek silnice od startu do vzdálenosti 200m jak naznačeno na mapě.

Určení výškového profilu a gravitační konstanty

Vzhledem k stále probíhající diskuzi zda pozorované jevy u Kačerova jsou dány dosud nepopsanými silami nebo optickou iluzí, byl si autor vědou důležitosti zjištění výškového profilu zkoumané silnice. Neovládaje geodetické práce musel se spokojit s údaji na mapě 1:50.000 a pomoci vrstevnic odhadnout změnu nadmořské výšky. Podle mapy výškový rozdíl na 200 m úseku od startu nemůže být větší než 10 m. Podle GTS satelitního systému by výškový rozdíl neměl přesahovat 5m. Na základ pokusu navrženého Kobzou jsme zkoumaly kutálení ocelové koule v dřevěném hladkém korytě. Výsledky nebyly jednoznačné, ale na mnoha místech měřeného 200 metrového úseku, bublinová vodováha ukazovala spád terénu od startu, kdežto kulička se pohybovala opačně. Pohyb ocelové ložiskové kuličky průměru cca 20 mm je velmi citlivý na i nepatrný náklon koryta. Na základě uvedených skutečnosti jsme se rozhodli pro pokles terénu od startu do vzdálenosti 200 m o velikosti 5m (viz obrázek 6).

V obrázku 6 je vynesena experimentálně zjištěná závislost gravitační konstanty g (g = 9,81 m / s²) na vzdálenosti od startu. Měření byla prováděna dvěma různými tuhými kyvadly pro zpřesnění stanovení doby kmitu kyvadel. Kyvadla kmitala v rovinách na sobě kolmých. Z grafu pozorujeme, že g je konstantní v celém měřeném úseku silnice mimo oblasti kolem 50m a 140 m od startu. Poznamenejme, že relativní chyba stanovení g nepřevyšuje +/- 0,5 m/s².

Diagnoza silového působení  na hmotu

K detekci případného silového působení na hmotu jsme použili hadicovou vodováhu. V ní jsou konce pružné hadice opatřeny skleněnými trubkami. Do vodováhy se nalije barevná tekutina. Viditelné hladiny na průhledných koncovkách nám určuji vodorovnou rovinu a to nezávisle na místní hodnotě g. Výška hladin je totiž dána působícím barometrickým tlakem a ten nezávisí na hodnotě a směru lokální g. Experimentální uspořádání je na obrázku 7.

Rozdíl hladin bez působení F(z) známe ze spádu silnice dané předcházejícím odhadem 5m na 200m. Změříme-li rozdíl hladin H pak platí rovnost síly F(z) vznikající v délce 200 cm s sílou F(t) vytvářené váhou sloupce H. Proto platí:

F(t) = H.S.s.g = F(z) = 200.S.s.a

kde S je průměr hadice,s hustota kapaliny a a zrychlení udělené silou F(z).Dostáváme vztah

a /g  =  H(cm) / 200

Na obrázku 8 je vynesena závislost síly F(z) působící v různých vzdálenostech od startu na auto hmotnosti 1000 kg podle změřené hodnoty a/g. Při výpočtu síly vznikající spádem silnice bylo vzato klesání 1 stupně.

Obrázek 8 - použití měřeného podílu a/g pro stanovení síly F(z) pro auto hmotnosti 1000kg. Nahoře jsou subjektivní zjištění pohybu auta či pozorování pohybu kuličky.

Vidíme,že síla působící proti „kopci“ F(z) se mění se vzdálenosti od startu. Maxima dosahuje kolem 200 m. Síla která táhne auto z kopce je pochopitelně prakticky konstantní ve studované oblasti. Je rovna cca 175 N. Z experimentu lze soudit, že na mnoha místech síla F(z) není dostatečně veliká aby překonala působení tíže. V rámci přesnosti našich měření lze tvrdit, že obě díly jsou opačné a prakticky neliší se mnoho ve své velikosti. Z těchto důvodů jsme pozorovali nejednoznačný směr pohybu auta či kuličky. Luboš Kolla jako zkušený řidič však jasně cítil v určitých místech zkoumaného objektu to, že nějaká síla „brzdí“ pohyb auta. Přitom se nedíval kolem sebe aby tím nebyla jeho psychika ovlivněna případně existující optické iluzi.

Stanovení ódických toků procházející měřeným úsekem

Jak bylo řečeno mezi síly působících na hmotu musíme v modelu existence kosmického éteru vzít v potaz případnou přítomnost ódických toků (toků aktivovaného éteru). Proto jsme realizovali experiment ve které jsme měly dvě dvojice rozdílných rezonátorů A a B. Rezonátor A byl připevněn na vrchní straně dřevěné tyčky a rezonátor B na její spodní  straně. Tyčka byla ve všech měřených místech kolmá k zemi. Rezonátory A a B byly vloženy na opačných stranách ódometru kam pomoci morfické rezonance přicházely signály od A a B. Jejich relativní velikost bylo možné snadno stanovit. Na obrázku 7 je vynesen poměr ódických signálů přicházející shora ku signálu přicházející ze země.

Dále byl proveden pokus s mentálními dotazy (mentální radiestézie, jasnovidectví) kde autor se ptal na celkový ódický tok v dané vzdálenosti od startu. Z tohoto údaje mohl na základě znalosti poměru obou přítomných toků vynést závislost ódických toků na vzdálenosti od startu (obrázek 9). Ukazuje se, že tok  shora (z kosmu) je nejvyšší kolem 120m a od 160m. Tok ze země je veliký v oblasti od 40m do 110 m a kolem 160 m.

Vidíme, že na měřeném úseku existují dvě oblasti. Oblast do 100 m kde na silnici působí většinově jen tok přicházející ze země. Oblast 120m do 200 m kde působí tok z kosmu a ze země srovnatelných velikostí. Při 120 m výrazně působí jen tok z kosmu.

Vliv daného místa na magnetické vlastnosti permanentních magnetů

Již předcházející badatelé zjistili v daném místě magnetické anomálie. Autor se zaměřil na měření intenzity místního magnetického pole použitím permanentního magnetu vhodné velikosti a kompasu (obrázek 10). Položíme–li magnet jeho severním polem k severnímu poli Země vznikne kolem magnetu magnetická anomálie. Ta mimo jiné, vytvoří kolem sebe zónu aktivovaného éteru–ódu. Umístníme-li kompas do těsné blízkosti magnetu, kompas neukazuje zemský sever, ale severní pól magnetu. V určité vzdálenosti R(m) od magnetu jsou silová působení magnetu a Země vyrovnané, kompas ukazuje směr východ – západ. Pro daný magnet vzdálenost R(m) udává nepřímo intenzitu magnetického pole v daném místě (nebo jeho magnetickou indukci B). Výsledky měření ukazovaly, že místní magnetické pole v kterém se nacházel měřící permanentní magnet nabývá obrovských hodnot, až 1000 krát velikosti standardního zemského magnetického pole. To se autorovi nezdálo možné. Tak veliká pole by jistě ovlivňovala všechny přítomné magneticky aktivní předměty. Proto se nabízí druhá interpretace: Magnetická síla (vnitřní magnetizace) magnetu slábne vzhledem ke konstantní velikosti přítomného zemského magnetického pole. Z fyziky je známo, že magnetizace uvnitř magnetického materiálu M* je přímo úměrna působícímu magnetickému poli H

M* = (susceptibilita) . H

Lze ukázat, že susceptibilita je úměrná  koncentraci magneticky seřazených elementárních magnetů N (o) a nepřímo  úměrná teplotě T. Je zřejmé, že jisté toky aktivovaného éteru způsobí pokles N(o) a tím pokles magnetizace magnetu. Protože magnetické pole zemské je konstantní to způsobí, že vzdálenost R mezi magnetem a detegující kompasem bude se zmenšovat, Magnetická síla magnetu prudce klaesá. Je to jistá obdoba působení teploty magnetu na jeho magnetickou sílu. Se zvyšující se teplotou rostou teplotní kmity uvnitř magnetu a magnetická usořádanost mizí. Na obrázku 11 je vynesen logaritmus relativní magnetizace použitého feritu. Porovnávacím základem je jednotková velikost (log = 0) magnetizace mimo studovanou oblast. Zjištěná demagnetizace je mimo jiné úměrná počtu uspořádaných molekulárních elementárních magnetu ve feritu. Demagnetizace permanentního magnetu je dána poklesem počtu elementárních magnetů uspořádaných v původním směru. Vidíme, že k obrovskému poklesu magnetizace dochází ve vzdálenostech 120m do 200m od startu. Zahřejeme-li magnet pak tepelné kmity uvnitř zahřátého materiálu naruší magnetické uspořádání magnetu. Od jisté teploty (Curieho teplota) magnet ztrácí zcela své magnetické vlastnosti. V našem případě roli teploty hraje přítomnost toku určitým způsobem aktivovaného éteru. Pohyby éteru co by materie obsahující v sobě vysokou hustotu energie (pohybů) působí obdobně jako tepelné kmity v pevné látce magnetu. Pokles magnetizace nastává v úseku silnice kde jsou spolu přítomný ód přicházející z kosmu a ód přicházející ze Země.

Na požádání autora Marek provedl kvalitativní pozorování přitažlivé síly permanentního magnetu vůči železnému malému objektu v různých vzdálenostech od startu. Pozoroval pokles magnetické síly až o 50% od 180m od startu. To je v souladu s měřenými autora.

Závěry

• Příčinu pozorovaných jevů podle experimentů autora je třeba hledat v přítomných tocích aktivovaného éteru
• Tvar povrchu nehraje vedlejší roli a též změna zemské přitažlivosti (gravitační konstanty g).
• magnetická oblast (kopec) je podle autora vytvořená působením dvou zón.Jedna přichází shora,druhá zdola.Společně působí v úseku 160-200 m (viz obrázek 12).
• Několik jasnovidců se zabývalo na požádání autora  přítomnosti ódických zón na dané náhorní kvazirovině.Podle Benákové jsou přítomny dvě přibližně kruhové zóny o průměru cca 1 km.Zóna poblíž cíle se středem mimo silnici má strukturu obdobnou zóně kolem hory Říp (magnetická anomálie).Jasnovidec Švarc hovoří o desce velikosti 150 m na 50m vystupující z okolní krajiny.Taky on na desku umisťuje jedno magnetické zřídlo (blíž cíle) a jedno přitažlivé zřídlo.Psychotronik Lasica nachází soustavu Hartmanových zón kolem dvou pólů,taktéž na opačných stranách magnetické oblasti.
• Velmi významný je poznatek,že jistá systém éterických toků vyvolává demagnetizaci  magnetických materiálů.Tím by bylo možné vysvětlit nefunkčnost různých kompasů ,které se nacházejí v takovýchto éterických tocích.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem těm, kteří mně pomáhali při realizaci tohoto výzkumu. Jedná se o Luboše Kollu, Pavla Kobzu, Marka a Švarce.

Praha, říjen 2009
Martin  Setox

Citace

Alena Horká, Voda teče do kopce - Spirit 200,10

Ivan Mackerle, Zblázněná gravitace, www.mackerle.cz

Vortex - www.revprirody.cz

Magnetické kopce v ČR - www.kpufo.eu

Martin Setox, Fyzika paranormálních jevů, Samizdat  DVD 2008