Proutkařství

Proutkařství bylo známo již na úsvitu naší civilizace. Mojžíš při pochodu z Egypta do Izraele našel, jak praví bible, v poušti vodu pomocí „hole“. Co jiného než virgule mohla být Mojžíšova hůl, neboť v minulosti sensibilové často používali pojem magické hůlky (hole) místo virgule či kyvadla. Řecké bohyně Rhea a Atlanté úderem prutu o skálu našly vodní pramen. Etruskové hledali své doly na kovové rudy pomocí virgule. Od nich to převzali Římané. Ve středověku záznam o proutkařství učinil alchymista Basilius Valentinus. V 16 a 17. století se užívalo především hornické virgule pro hledání rudných ložisek. Profesor basilejské university Paracelsius (1493-1551) vyslovil názor, že tajemná síla virgule je dána především  proutkařem, který ji drží. Abbé de Valmont v 17 století v knize Okultní fyzika píše o virguli ve spojitosti s astrologií. V Čechách vyšel v roce 1773 virgulář od Zelenky. Pojednával o způsobech vyhledávání rudných ložisek a jiných věcí pod zemí. Proutkař tedy přes svůj nástroj získával distančním způsobem informace o hmotách umístněných pod zemí. Pro úspěšné praktiky bylo již dávno zřejmé, že hlavní činitel dvojice proutkař- virgule je proutkař.

Známý francouzský chemik 19.století Chevreuil byl pověřen francouzskou akademií věd v roce 1854, aby prozkoumal jevy spojené s proutkařstvím, které se v těch dobách ve Francii značně rozmohlo. Na základě důkladného studia došel k názoru, že pohyby virgule určují jednoznačně nevědomé pohyby svalů proutkaře. Další francouzský badatel Martel dospěl po mnoha experimentech k názoru, že pohyb virgulí je iniciován silou, kterou nazval rabdickou (silou hůlky). Již první novodobí badatelé si všimli, že tato síla může být tak silná, že je schopna zlomit virguli a působit i proti vůli proutkaře. Fyziolog Charles Richet tvrdí, že nevědomí proutkaře obdrželo z vnějšku informaci a zpracovalo ji do určitého druhu informace pro nervový systém svého těla. To pak uskutečnilo příslušné nevědomé svalové stahy. Všechny zde uvedené skutečnosti lze aplikovat na všechny proutkařské nástroje. Ale pro Richeta nebylo pochyb, že informační impuls pro nervový systém proutkaře je iniciován vědě neznámou silou, působící jistým způsobem na hmotu našeho těla. S tímto pohledem a vysvětlením se po 150 letech se v zásadě ztotožňujeme i my.Dnešní čeští  akademici však nikoliv.

Dnes je jedním z hlavních pracovních nástrojů proutkaře - senzibila  kyvadlo, nejraději matematické, v psychotronice zvané pendl. Pro jeho jednoduchost, praktickou a teoretickou, ho používá i autor. Jako závěs pendlu lze použít jakýkoliv materiál dostatečně tenký, pevný, pružný a nejevící zkrut, například rybářský vlasec,niť,řetízek. Jako závaží, napínající v poli zemské tíže závěs, lze opět použít libovolný materiál, například kov, dřevo, umělou hmotu, sklo,ale i živého tvora. Na tvaru pendlu záleží, někdy i zásadním způsobem. Po přivázání závaží k závěsu vezmeme volný konec závěsu do pravé ruky, nejlépe mezi palec a ukazovák, a natažené prsty levé ruky přiblížíme na vzdálenost několika centimetrů k závaží. Je vhodné, aby prsty levé ruky byly vodorovně ve výši závaží. Mohou nastat dva případy:

• neděje se v podstatě nic až na pravidelné chaotické kývání závaží kolem rovnovážné polohy s amplitudou rovnou několika milimetrům
• závaží kyvadla se během několika sekund rozhoupe s rozkyvem až řádově deset centimetrů.

V druhém případě drží kyvadlo osoba senzibilní na rabdickou sílu.Takové osoby budeme nazývat senzibilními.

V našem modelu rabdickou silou je energetický aktivovaný éter,kter´nazýváme ódem. Principiální vysvětlení sensitivity proutkaře je následující: Jeho ód (aura) nacházející se na jedné ruce reaguje s ódem (aurou) nacházejícím se na druhé ruce, protože na opačných rukách jsou opačné ódické polarity M a F. O tom se může přesvědčit sensibil následujícím pokuse: V každé ruce bude držet hladký drát ohnutý do tvaru L a to kratší stranou L. Oba dráty jsou rovnoběžné vzájemně a s vodorovnou rovinou.Jsou-li v dostatečné vzájemné vzdálenosti,s dráty se neděje nic.Přibližujeme-li k sobě zachovávajíce rovnoběžnosti,od určité vzájemné vzdálenosti se začínají vzájemně přibližovat nebo oddalovat.Čím více je přibližujeme,tím jejich vzájemný úhel se zvětšuje.  V prostoru mezi dráty musí oblast – zóna přenášející sílu mezi interakující dráty.

Obdobně je tomu v  následujícím pokusu. Vezmeme do ruky malý pružný rybářský prut. Délku prutu volíme tak, abychom oběma roztaženýma rukama dosáhli na oba jeho konce. Jeden konec prutu držíme v pravé ruce rybářským způsobem, na druhý přivážeme místo ryby kyvadlo. To mírně ohýbá pružný prut, který péruje a hází závaží pendlu mírně na všechny strany. Poskoky závaží jsou chaotické na všechny strany se středním rozkyvem maximálně do 1 cm, každý desátý maximálně 3 cm.Tyto pohyby jsou dány třesem ruky držící prut. Když senzibil přiloží natažené prsty volné ruky k závaží, začne závaží během několika vteřin kmitat ve směru prodloužení prstů, až dosáhne rozkyvu asi 20 cm v tomto směru. Na tento zcela pravidelný kmit je nadále namodulován chaotický kmit prutu, daný  třesem pravé ruky a pružností pendlu. Když pak senzibil dá levou ruku pod závaží kyvadla, rozkýve se závaží tentokrát nahoru a dolů kolmo na plochu dlaně levé ruky s amplitudou asi 10 cm. Prut je stále držen stejným způsobem v pravé ruce. Lze tedy jasně oddělit třes ruky a vliv druhé ruky sensibila. Citované pokusy odsunují do říše „vědeckých báchorek“ tvrzení, že  velikost a frekvence třesu, jakož i posunutí ruky jsou jedinou příčinou pohybu kyvadla. Naopak, vzhledem k pohybu kyvadla vyvolaného ódickou silou jsou podružným rušícím vlivem.

Proč ale neposlechnout dobré rady a pohyb kyvadla vyvolávat tehdy, když bude zavěšeno na nějaký nepohyblivý pevný stojan spojený se zemí a takto ho přiblížit místu, kde zjišťujeme případnou přítomnost ódu? To má zásadní příčinu: ód přítomný v pendlu, jako jistá forma pohybu éteru, je okamžitě sveden do země, je-li nějakou hmotou spojen se zemským povrchem.To dobře znázorní následující pokus (obrázek 2.1). Kyvadlo držíme za volný konec jeho závěsu v bodě O v pravé ruce. Ve středu závěsu upevníme co možná nejtenčí rybářský vlasec v bodě Z. Vlasec musí být tak dlouhý, aby dosáhl na podlahu. Vynuceným rozkýváním kyvadla zkontrolujeme, zda vlasec významnějším způsobem nepřekáží pohybu kyvadla. Jestliže sensibil dát prsty levé ruky kamkoliv do blízkosti kyvadla mezi body O a Z, pozorujem že kyvadlo kmitá. Jestliže za stejných okolností dá prsty levé ruky do blízkosti jakéhokoliv bodu pod bodem Z, kyvadlo nekmitá. Tento vždy reprodukovatelný pokus interpretujeme tak, že ód natéká z pravé paže do kyvadla až k bodu Z a pak teče po vlasci do země. Tam, kde na kyvadle není ód, nemá přiblížení ódu levé ruky ke kyvadlu, do kterého natekl ód pravé ruky, žádný silový efekt. Z výše řečeného je taktéž zřejmé, že v prostoru mezi pravou a levou rukou sensibila dochází k silovému působení, které v tomto případě vyvolává pohyb pendlu. Tomuto prostoru říkáme zóna působení éteru, krátce zóna. Tedy ód je podobný elektrickému náboji v tom, že je-li elektrický náboj spojen vodivě se zemí, náboj je sveden do země. Zkrat elektrického náboje se děje přes vodiče elektřiny, zkrat ódu přes jakoukoliv hmotu.

Nástroje proutkaře jsou velmi rozdílné. Od popsaného pendlu a dvojici L drátu přes klasickou virguli ve tvaru písmena Y, pružné spirály držené na jejich koncích a jednoduché virgule různých tvarů (obrázek2.2) K  detekci některých ódických zón je možné používat přístrojů základní vědy požívané pro účely  detekce elektromagnetických vln, magnetických polí a zvuku: Proutkař drží v ruce svůj nástroj a přibližuje se k oblasti, kterou má prozkoumat. Danou oblast pozoruje svým zrakem a ve svém vědomí nevyslovuje žádné přání. Je psychicky netečný. Přichází-li do působení zóny, proutkařský nástroj začne reakovat. Velikost reakce je možné různými způsoby kvantifikovat. Na příklad na každou dvojici L drátů dáme úhloměr a velikost reakce stanovujeme měřením uhlu změny směru L drátu. Nebo na konci virguli pověsíme různé veliké závaží které vyrovnává pohyb konce virgule nahoru.

Pendl je  jednoduchý mechanický systém a lze se blíže seznámit s podstatou vzniku jeho pohybů.Vezmeme levou rukou závaží pendlu a vyzdvihneme ho do místa nad jeho původní rovnovážnou polohou. Pustíme-li závaží pendlu ze sevření levé ruky, pendl začne kmitat kolem rovnovážné polohy v rovině kolmé na vodorovnou rovinu. Kmity  vznikají tím, že  při počáteční výchylce jsme dodali jistou polohovou energii vynesením závaží nad jeho původní rovnovážnou polohu. Tato energie se při zhoupnutí závaží při průchodu nejnižším bodem jeho dráhy (rovnovážným bodem), promění v energii pohybovou. Závaží se vyhoupne na opačné straně, kde dosáhne opět nejvyšší polohové energie své dráhy. Odtud se zhoupne zpátky přes nejnižší bod na opačný, původní bod. Vznikají vlastní kmity pendlu. Pendl vykoná jeden kmit za dobu periody T. Tento cyklus se neustále opakuje s úhlovou frekvencí w danou vztahem

w  = 2p / T  =(g /L )^1/2

Ta je závislá na délce závěsu L: čím je závěs delší, tím jsou kmity pendlu pomalejší, tj. jejich perioda T je delší. Byla provedena analýza pohybu pendlu co by matematického kyvadla uchyceného mezi prsty předloktí ruky (viz obrázek2.3), přičemž pochopitelně samo předloktí  pružně rotuje kolem loketního kloubu. Na základě této analýzy vyslovujeme toto tvrzení

Pravidelný kmitavý pohyb závaží pendlu, zavěšeného na konci pružně uložené páky, musí způsobit pohyb nahoru a dolů bodu závěsu pendlu.

Důsledek:

Kmitavý pohyb bodu závěsu nemůže být důkazem, že tento pohyb je příčinou kmitání kyvadla. Naopak je jeho důsledkem.

Na závaží pendlu můžeme působit místo jeho jednorázového vychýlení vnější periodickou silou.Například budeme v pravidelných časových intervalech o frekvenci p do něho strkat vždy stejným způsobem.  V tomto případě se pendl rozpohybuje pod vlivem periodické vnější síly o úhlové frekvenci p, v zásadě rozdílné od frekvence vlastních kmitů w. Nastávají nucené kmity. Když se obě frekvence blíží k sobě, nastává jev rezonance, kdy vliv vnější periodické síly je největší. V případě rezonance energie zdroje nucených kmitů snadno přechází do energie kyvadla a způsobí značný nárůst rozkmitu kyvadla, až po jeho případné zničení. Nachází-li se proutkař mimo větší ódickou zónu, pozoruje rozkmitání svého pendlu a sice s periodickou časovou modulací pozorovaných kmitů (viz obrázek 2.4). Tento jev doprovází vždy stálé nucené kmity. Tvrzení

Pendl proutkaře mimo ódickou zónu je podroben nuceným kmitům způsobené třesem ruky

Tyto nucené kmity jsou zřejmě dány periodickou složkou třesu sensibilova těla, především třesem ruky držící závěs pendlu. Frekvence třesu těla je pochopitelně rozdílná od vlastních kmitů kyvadla. Proto vznikají jeho nucené kmity. Ukazuje se, že při resonanci vlastních kmitů pendlu a frekvence třesu sensibila přestane pendl kmitat. Tato kritická (resonanční) délka pendlu leží kolem 40 cm, což odpovídá resonanční frekvenci cca 5 Hz.

Důsledek:

Rezonanční délka kyvadla, často nazývaná kritická délka kyvadla, nemá nic společného s uzlem pomyslné vlny šířící se po pendlu, jak často tvrdí proutkaři. Její existence je  spojená s vyzařováním třesu z nitra sensibila.

Pohybové chování kyvadla závisí ještě na jeho tlumení. Tlumení jsme  experimentálně zjišťovali pro kyvadlo s L=0,3m při počáteční úhlové výchylce f(o) = 30 stupňů. Tlumení kyvadla je vcelku malé (kmity ustanou po 34 kmitech). Tedy tlumení kyvadla neovlivní nalezené výsledky vzniku jeho nucených kmitů.

Pendl jako kmitavý systém může reagovat na přítomnost i slabého vnějšího neperiodického vlivu. Nutným předpokladem je vnitřní zdroj energie pro pohyb pendlu a existence zpětné vazby mezi vnějším vlivem a výdajem vnitřní energie. Příkladem takto kmitajícího systému je elektrický rezonanční obvod, na jehož indukci je induktivně vázána další cívka, zapojená do řídící elektrody transistoru. Proud zesílený transistorem zesiluje elektrické kmity v rezonančním obvodu. Ty opět přes transistor zvětšují amplitudu svých vlastních kmitů. Tyto kmity jsou započaty malým náhodným kmitem, který neustále periodicky narůstá, až dosáhne amplituda kmitů nějaké konečné hodnoty, dané energetickými ztrátami v systému.Takovéto kmity nazýváme samoindukované. Ty nastávají v případě přítomnosti těchto tří faktorů:

• samovolné uvedení kmitavé soustavy do malých kmitů bez vnějšího vlivu
• frekvence w a amplituda kmitů závisí jen na parametrech kmitavé soustavy
• fáze kmitů nehraje roli

Takovéto kmity nastávají na příklad při rovnoměrném pohybu smyčce po houslové struně nebo u transistorových elektronových zesilovačů.V případě těchto kmitů musí existovat energetický zdroj  kmitů,který je schopen dodávat porce energie na popud  reakce kmitavé soustavy na okolí.Impuls k tomu je zprostředkován tak zvanou zpětnou vazbou.Tedy kmity v soustavě působí na vnitřní energetický zdroj skrze zpětnou vazbu.Amplitudy kmitů rostou od nuly po nějakou maximální  hodnotu danou ztrátami v systému (viz obrázek 2.4).Tato hodnota je stálá,do doby vyčerpání energie vnitřního zdroje nebo po vymizení reaktivního okolí kmitavé soustavy.

Experimentální výsledky nás opravňují k tvrzení, že pendl v rukou sensibila kmitá v ódické zóně samobuzenými kmity. Ty se projevují na pohled tak, že pendl jenom zprvu koná malé fluktuace velikosti milimetrů dané třesem ruky, pak náhodná malá energetická aktivace pendlu vede k tomu,že pendl nabírá rychlost a začíná kmitat se zvyšující se amplitudou. Tento časový průběh kmitů pendlu lze pozorovat ve všech případech umístění pendlu do zóny. Frekvence kmitů odpovídá vlastním frekvencím kyvadla. U samoindukovaných kmitů je bezpodmínečně nutná existence interního energetického zdroje a s ním alespoň dočasné  vazby mezi silou působící z vnějšku na kmitající systém a interním energetickým zdrojem kmitajícího systému. Tato vazba,nazvaná zpětná vazba,zajišťuje nárůst působící vnější síly a tím zvětšení amplitud kmitů.V našem případě okolí pendlu při jeho pohybu působí jakoby záporným třením.

Porovnejme samobuzené kmity v elektronickém systému transistoru se samobuzenými kmity  u proutkaře a jeho pendlu nacházejícího se v zóně: Síla působící na pendl je záporné tření v okolí pendlu.Místo elektronů hrají zde roli vibrace přítomného ódu v těle sensibila. Vnější elektrodou je samotný pendl,vnitřní elektrodou jsou proutkařovy čakry,místa kde se generuje pohybově vybuzený éter (energie nutná k pohybu pendlu) v bytosti sensibila.Zpětná vazba je zajišťována v proutkařově bytosti skrze jeho auru a tak zvanými meridiany jeho těla,případně za spoluúčasti jeho nevědomí. Pendl se pohybuje v prostředí, kde nastává interakce jeho ódu s ódem opačné polarity detekované zóny.Interakce způsobí částečnou nebo úplnou neutralizaci detekované zóny.Tímto silovým působením vzniká pohyb pendlu. Tvrzeni

Samoindukované kmity pendlu nastávají je-li proutkař v silnější ódické zóně

Náš model vzniku samobuzených kmitů u pendlu drženého sensibilem nacházejícího se v ódické zóně zjednodušeně popisuje následovně: Člověk je schopen generovat ód  obou polarit. Drží-li sensibil v ruce pendl, ód (aura) do něj nateče jako do každého předmětu ,který je v doteku se sensibilem.Vidí-li sensibil,že se blíží k významnější  zóně aktivovaného éteru,vyprodukuje automaticky na pokyn svého nevědomí na svém povrchu ód opačné polarity.Jako by se lidská bytost chránila před zásahem přicházející zóny.Sensibilův ód obalí pendl a v  ódické zóně nastává vzájemná interakce éteru (ódu) aury sensibila s místním éterem (ódem) detekované zóny. To vede ke vzniku sil mezi pendlem a prostorem zóny.Tyto síly rozpohybují pendl.Pendl ke svému pohybu potřebuje energii.Ta je mu dodávaná činností  čaker proutkaře.Pendl tedy principiálně nemůže detekovat ódickou zónu bez sensibila, který do něj pouští svou „éterickou energii“. Sensibil je ten, který jednak má potřebnou energii generovanou jeho čakrami, jednak u něho je dostatečně silná jeho zpětná vazba mezi jeho čakrami a ódem zóny.Předložený model není v rozporu s badatelskými výsledky z 19. a 20. století,které tvrdí,že pohyb pendlu je dán proutkařovými nevědomými pohyby příslušných svalů. Náš model navíc vytváří podmínky pro pochopení, již dříve jasně prokázané rabdické (proutkařské) síly.

Na přiloženém obrázku 2.5 jsou znázorněny situace, kdy proutkař se nachází se svým pendlem v různě silných zónách. Umístí-li sensibil – proutkař 1 svůj pendl do málo intenzivní zóny 2, pendl rotuje pod rukou sensibila. V případě silné zóny pendl rotuje před rukou sensibila 3. U velmi silných zón pendl rotuje nad hlavou sensibila 4. Tento scénář je možný, když uvážíme, že příčinou pohybu je unášecí síla F(u), směřující ve směru pohybu závaží pendlu tečně k jeho kruhové dráze. Síla F(u) je úměrná intenzitě zóny. Dále se uplatňují síly gravitační F(g) a  síla F(o) odstředivá 5. Uvedené experimentální skutečnosti jasně vyvracejí přadstavu, že třes ruky je příčinou rotace pendlu.

Ukazuje se, že na citlivost sensibila detekovat ódickou zónu má obrovský vliv přítomnost magnetu na povrchu jeho těla. Je to dáno tím, že magnetické pole aktivizuje éter a vytváří v místě svého magnetického pole ódickou zónu. Abychom ilustrovali tento vliv, zapálili jsme svíčku, kolem které jak je známo vzniká zóna. Sensibil její přítomnost detekoval z pohybu pendlu až do vzdálenosti 60 cm od svíčky. Za touto hranicí se sensibilův pendl již nepohyboval. Když si sensibil dal na hřbet ruky, která  držela pendl, magnet a to severním pólem ke kůži, jeho citlivost poklesla natolik, že v tomto případě jeho schopnost detekovat zónu zapálené svíčky končila ve vzdálenosti 10cm. Naopak při přiložení magnetu jižním pólem ke kůži citlivost sensibila značně vzrostla. Byl schopen zaznamenat ódický vliv svíčky na vzdálenost až 100cm. Tento vždy reprodukovatelný pokus ve všech možných reálných situacích svědčí o tom, že uvažovaná zpětná vazba mezi pendlem a nitrem sensibilovy bytosti je ovlivněna magnetickým polem, v kterém se nachází sensibil. Tento efekt je důsledkem odpuzování ódické toku přicházejícího na povrch těla magnetickým polem. Skutečně muž má na svém povrchu M polaritu, odpovídající severnímu magnetickému pólu N. Póly N a M se odpuzují, kdežto póly M a jižní pól S se přitahují. V prvém případě dochází ke zmenšení ódického toku, v druhém k jeho zvětšení. V tomto případě  S pól magnetu pomáhá nasát více ódu k povrchu těla.

Je známo, že sensibilové hledají zdroje vody pomocí přítomnosti ódu v těchto místech.Tato místa budeme nazývat ódickými zónami,krátce zónami . Velmi často se stává, že přijdou-li dva sensibilové detekovat zóny ve stejném prostoru, mají odlišné výsledky. Z toho se vyvozují nesprávné závěry, že ten či onen je neschopen nebo , že detekování a sama existence zón je nesmysl. Je tomu skutečně tak? Aby nastala zpětná vazba mezi čakrami sensibila a zkoumanou zónou, musí být na ni sensibil „naladěn“. Naladění pravděpodobně spočívá v tom, že čakry budou generovat ód mající opačný pohyb,opačné víření, jako je ódické víření zkoumané zóny.Jak uvidíme v dalším,víření zóny stanovujeme velikostí turbofrekvence dané zóny. Tvrzení

Pro správnou detekci ódických zón je zapotřebí se na ně naladit svýn nevědomím

Důsledek:

Provádíme-li v nějakém místě komplexní vyšetření přítomných zón, postupujeme tak, že na příklad  se nejprve naladíme na zóny generované pohybem podzemní vody, pak na zóny generované z hloubi země, pak na zóny dané technickými okolnostmi okolí a na předměty a osoby přítomné v okolí.

Pendl se v transcendentních jevech nepoužívá jen k detekci ódických zón, kde dvojici sensibil - pendl lze považovat za lokální detekční přístroj jako je třeba teploměr. Velmi často se používá pendlu v technice mentálních dotazů jako zprostředkovatele dotazu vysloveného sensibilem mezi vědomím a nevědomím.V tomto případě používáme pendl spíše jako telefonu. Tato technika předpokládá schopnost  „vůlí přes své nevědomí“ rozpohybovat pendl podle přání vědomí:To znamená, že pendl bude  kmitat kolmo nebo tečně k tělu, rotovat doprava nebo doleva podle přání sensibilova vědomí.V technice mentálních dotazů se postupuje tak, že se nejprve dohodne moje vědomí s mým nevědomým, jaký pohyb pendlu bude znamenat ano a jaký pohyb ne. Na příklad při kladné odpovědi na můj dotaz nevědomí  pendl bude rotovat doprava,při záporné odpovědi doleva

Pomocí mentálních dotazů je možné zjišťovat na blízko i na dálku nejrůznější údaje.Zde je nejdůležitější kvalifikovaná příprava sensibila a představa o okolnostech daného typu dotazu.Ta spočívá především v tom,že adept si musí připravit vhodnou škálu odpovědí a okalibrovat svoje vědomí na zjištění svého nevědomí -  astrálního těla.Musí znát objekt svého dotazu.

Jsou dvě důležité okolnosti pohybu pendlu vyvolané vůlí:

• vůlí lze rozpohybovat i pendl, který má rezonanční délku závěsu.
• Na pohyb pendlu vynuceného vůlí nemá vliv přítomnost magnetického pole na těle sensibila

Pohyb pendlu, generovaný vědomím přes nevědomí, nebo jako výsledek dohody  s nevědomím v případě techniky mentálních dotazů, je též typem samoindukovaných kmitů. Kmity jsou ale generovány jen po krátkou dobu, kdy proud energie z nitra sensibilovy bytosti proudí do okolí pendlu.Tím se vytvoří kolem pendlu vhodné ódické prostředí.Ale nenastává  zpětná vazba. Tvrzení

Kmity pendlu vyvolané mentálním dotazem vedomí přes nevědomí nemají zpětnou vazbu se zjišťovanou situací

Důsledek:

V případě, kdy používáme pohyb pendlu co by odpověď na náš mentální dotaz, je třeba si uvědomit, že při neexistenci zpětné vazby pendl může reagovat nikoliv na pokyn nevědomí, ale i na pokyn vědomí rušícím kontakt mezi vědomím a nevědomím. Proto často může být obdržená pohybová odpověď falešná.

Ukazuje se, že na tvaru závaží pendlu záleží. Vychází to z toho, že ód nacházející se kolem pendlu má schopnost magnetizace pendlu. Co tím rozumíme? Jedná se o nám již známé chování pendlu v magnetickém poli permanentního magnetu, které svědčí o jistém druhu magnetického uspořádání ódu nacházejícího se kolem pendlu. Analogicky jako v teorií fyzikálního magnetismu lze závaží pendlu chápat jako zkušební tělísko, jehož ódomagnetické vlastnosti zkoumáme tím, že je vložíme do ódomagnetického prostoru. Lze očekávat, že intenzita ódomagnetického prostoru bude uvnitř tělíska větší nebo menší než v okolním prostředí nastává-li odomagnetizäce látky tělíska. V případě že bude menší hovoříme o ódodemagnetizačním prostoru jako obdobě demagnetizace uvnitř látek ponořených do magnetického pole.
Pro aplikaci těchto poznatků jsme provedli následující pokus. Jako závaží jsme použili asi 5 gramů plastelíny a jako závěs tenký rybářský vlasec. Je-li závaží zformováno do tvaru koule, pendl v poli ódických sil kmitá. Pak stejné množství plastelíny přemodelujeme na tenkou destičku, zavěsíme v jejím těžišti kolmo na její plochu a umístíme do stejného ódického pole. V tomto případě nepozorujeme žádné kmitání pendlu (viz obrázek 2.6).

To lze snadno vysvětlit tím, že ódomagnetické pole uvnitř destičky je prakticky stejné jako v jejím okolí, a tak nemohou vzniknout žádné ódomagnetické síly. V dalším pokusu přemodelujeme stejné množství plastelíny do tvaru tyčky. Tu zavěsíme za jeden konec a umístíme do ódického pole. Tělísko kmitá. V tomto případě v ódomagnetickém poli pendlu vznikla válcovitá dutina zaplněná plastelínou. V ní je ódomagnetické pole podstatně slabší než v okolí tyčky, což umožňuje vznik ódických sil.