Ukazuje se, že též celá naše planeta jako celek je éterickým zářičem. Lze experimentálně z pohybu pendlu zjistit, že ve všech místech naší planety se zjišťují nad sebou tři zóny, zhruba rovnoběžně se zemským povrchem. Za dne je nejblíže k zemskému povrchu ve výšce cca 10-60 cm zóna M polarity. Nad ní ve výše cca 50 - 150 cm je zóna F polarity a konečně ve výšce 160-250 cm se nachází třetí vrstva typu M. Výška těchto vrstev nad zemským povrchem se mění od místa k místu, jak se ukazuje souvisí s bonitou půdy v daném místě. Po setmění mění se polarita planetárních zón. V noci má polarita planetárních zón opačné pořadí: od země F-M-F (viz obrázek). Tutéž změnu polarity jsme též zaznamenali při zatmění Slunce v roce 2000, jak je znázorněno na obrázku 7.1. Využili jsme zajímavého astronomického úkazu, jakým je zatmění Slunce, abychom při něm studovali souvislosti uvedených celoplanetárních zón. Členové Manhiru Ivanka B., Hana H, Martin SETOX a Honza S. se vydali 11. srpna 1999 do Německa, aby provedli tento experiment při pozorovaní zatmění Slunce. Původně jsme měli namířeno do Rakouska, ale na poslední chvíli intuitivně, dle vnitřního hlasu, Martin rozhodl, aby výprava jela na jih od Pasova do jižního Bavorska. Na cestu jsme se vydali již o půlnoci a na hranici do Strážného jsme dorazili kolem druhé hodiny. Žádná dopravní frekvence nebyla a tak jsme plynule pokračovali přes Pasov do malých lázniček asi 30 km dále na jih. Tam jsme do plného rozbřesku spali pár hodin v autě. Za dne jsme pokračovali dále na jih a zabočili jsme na malou okresní silnici, až jsme dorazili do obce Oberwendlingu. Ta čítala jen několik domů a byla na kopci, obklopena lesy. Naše Ivanka, jinak profesorka němčiny, zdatně komunikovala s místními obyvateli. Ti nás přátelsky přijali a dovolili nám se usídlit na již pokosené louce asi 30 m na jih od kraje vzrostlého lesa. Tam jsme vybalili naše „nádobíčko“. Chystali jsme se zjistit působení zatmění Slunce na planetární zóny. Intenzitu zón jsme měřili v jednom bodě zemského povrchu, který nevykazoval přítomnost žádné místní patogenní či stimulující zóny. Stanovovali jsme veličiny M(i) a F(i), které nám budou označovat intenzitu dvou nižších planetárních zón,polarity M a F v jednom místě našeho pozorovacího stanoviště. Časový průběh zatmění jsme sledovali pomocí náramkových hodin. Měřit a pozorovat nepřetržitě okolí jsme započali v 9:45 h. Na obrázku 7.2 jsou uvedeny příslušné časové průběhy veličin M(i) a F(i) od 11:00. Měřili jsme též časové průběhy pozorované intenzity světla oblohy O pomoci é luxmetru. Vypočítali jsme intenzitu světla dopadající od Slunce S nad povrch zeměkoule v daném místě. Totální zatmění trvalo v daném místě cca 40 vteřin.
Intenzity zón aktivovaného éteru byly měřeny dvěma rozdílnými způsoby. Intenzita M(i) byla měřena pohybem pendlu nad kalibrovaným magnetem.Intenzita F(i) byla zjišťována z pohybu pendlu nad měřící kružnicipro mentální dotazy. Na přiloženém obrázku byla zjištěná intenzita ódické zóny vynesena v závislosti na probíhajícím čase během zatmění. Totální zatmění nastalo v čase 12hod 40 min (x = 100), začátek v 11hod 20min a konec ve 14hodin. Černé body odpovídají M(i) zóně s počáteční polaritou M, červené pak zóně F(i) s počáteční polaritou F. Vidíme, jak se během zatmění postupně mění polarity obou planetárních zón.
Z obrázku 6.2 pozorujeme, že M(i) klesá již před kontaktem. Naopak F(i) těsně před kontaktem začíná růst. Při kontaktu pochopitelně teoretický sluneční svit S začíná rovnoměrně klesat. Osvit na povrchu země O klesá v některých chvílích dramaticky, neboť obloha se z velké části zaplnila mraky. Tyto prudké změny nemají vliv na plynulé změny intenzit M(i) a F(i). Těsně před 12hod se mění polarita spodní zóny M(i) na F typ polarity, zóna F(i) na M typ polarity. V čase úplného zatmění dosahuje intenzita ódických zón maxima (Střední zóna), a minima (spodní zóna). Pak intenzita těchto zón klesá, až při 13:20 se jim změní polarita na původní. Proces restaurace zón je ukončen při zakončení zatmění v 14 hod.
Z provedeného experimentu vyplývá několik závěrů:
- změna intenzity planetárních zón nesouvisí s intenzitou slunečního osvitu daného místa. Aktivovaný éter – ód, doprovázející podle Reichenbacha světlo v jeho putováním od Slunce k nám, pokračuje samostatně je-li světlo po cestě zastaveno
- Je-li mezi daným místem Země a Sluncem hmota buď Země (v daném místě je tma) nebo Měsíce, nastane změna polarity ódického záření.
Protože sledované zóny nad zemským povrchem se mění podle vzájemné kosmické polohy Slunce a Měsíce, lze je pokládat za celoplanetární, mohli bychom říci, jsou kosmického původu. Je zřejmé, že Slunce má vliv na planetární pozemské zóny.
Podle předložených výsledků je zapotřebí interpretovat Reichenbachovo zjištění tak, že ód vzniká zároveň se světle na Slunci, ale může a nemusí být se vzniklým světlem silově vázán.