Úvodní stránka » Filosofie a společnost » Postmodernismus a jeho kritici

Postmodernismus a jeho kritici

Kritika a obajoba postmodernismu

V souvislosti se změnou paradigmatu vědy se dostal do popředí filosofického zájmu problém objektivity vědeckého vědění. Zda se jakoby stoupenci postmodernismu podle některých zpochybnili tradiční chápání a samu užitečnost takových pojmů ,jako je objektivita,pravda nebo racionalita,které byly ve vědě vždy považovány za základní a podstatné znaky jejich kognitivních aktivit. Pokud věda skutečně prochází krizí objektivity,pak vážným argumentem pro standardní postmoderní tvrzení rovnocenností všech lidských kognitivních cest k pochopení jsoucna.Kritici postmodernismu tvrdí,že bez uznání objektivity poznání chybí jakékoliv universální měřítko pro stanovení a porovnání pravdivostní hodnoty různých lidských mínění a názorů.

Sama koncepce objektivity lidského vědění (poznávání) vždy souvisí s celkovým modelem jsoucna,které lidé více či méně vědomě vyznávali. V historickém kontextu vzniku novodobé vědy,kdy již byla nakupena poměrně exaktní intersubjektivně verifikovatelná kognitivní zkušenost  z oblasti astronomie a mechaniky,se pro koncepční model vědy ukázala být inspirativní a užitečná antická představa jsoucna,v níž hrála významnou úlohu kontrapozice pojmů podstaty (substance) a jevu.. Podle ní lze redukovat nesmírnou různorodost našich smyslových zpráv o reálném světě,jestliže nalezneme jejich racionální,rozumem postižitelnou podstatu. Pokud jí nalezneme,nedá se pak již nic  významnějšího na jsoucno poznávat.Zde pozitivisté ve své kritice postmodernismu zcela pomíjí základní filosofické pravdy o smyslu a směřování lidské existence a potažmo našeho světa.Nalezená podstata či substance by měla být definitivní,trvala neměnná.

Klid byl v antické filosofii vesměs považován za cosi dokonalého a vznešeného,co není podrobeno žádným změnám.Pozorované změny byly připisovány brutálnímu působení živlů. Byly vypracovány různé verze klidových podstat jsoucna,mezi nimiž se v té době nedalo žádnou intersubjektivně platnou verifikací rozhodnout,která je ta pravá. Byly to intuitivní (spekulativní) filosofické hypotézy,které svým obsahem mířily daleko za tehdy kognitivně dostupný svět. Novodobé vědě,usilující o odhalení podstaty mechanického pohybu všech makroskopických těles,nejlépe vyhověla verze podstaty ,kterou vypracovali starořečtí atomisté.  V tomto duchu také bylo zkonstituováno newtonovské paradigma jako její základní koncepční model jsoucna.

Koncepce objektivity vědeckých hypotéz a teorií z období klasické vědy musela vyhovovat celé řadě tehdy evidentních nároků jako například:

1.Hypotézy musely vypovídat o jsoucnu,v němž se žádná subjektivita (psychika) nepředpokládala,neboť ta z ní byla vyloučena karteziánskou substanční koncepcí skutečnosti – tzv. „ karteziánským řezem“.Ve skutečnosti tento řez potvrzuje úlohu Boha,tj. neschopnost o lidské výpovědi celého jsoucna.

2.Hypotézy musejí být testovatelné porovnáním s předem zkoncipovanou podstatou jsoucna. Byla-li již přesně známá podstata hmotné skutečnosti v podobě universálně platného Newtonova paradigmatu,dalo se vždy aspoň v principu rozhodnout,zda na ní je anebo není určitá hypotéza nebo teorie redukovatelná,eventuálně zda  je s ní aspoň slučitelná (kompatibilní). Platila-li newtonovská podstata za pravou skutečnost,která je v této podobě skryta za všemi jevy,bylo možné testovat přibližování se k ní,a to pak považovat za míru objektivity různých teorií.Tato tvrzení lze redukovat na soud o kompatibilitě výzkumu s vědeckým veřejným míněním!

3.Hypotézy musejí splňovat požadavek intersubjektivní srozumitelnosti a platnost pro celou lidskou populaci. Člověk,ať přísluší ke kterémukoliv etniku či kultuře,by měl být zásadně schopen obsahově porozumět všem vědeckým teoriím a ve své kognitivní aktivitě zopakovat vědou předepsané kognitivní procedury. V takovém případě by měl dojít k týmž závěrům,k nímž došla věda.Měl by akceptovat tyto vědecké teorie a spolupracovat s ostatními vědci na jejích intersubjektivně srozumitelném zdokonalování.Věda by tak měla díky své objektivní platnosti a intersubjektivní verifikovatelnosti metakulturní charakter. Třebaže se ve své newtonovské podobě vznikla v určité kulturní tradici,její poznatky by měly být srozumitelné a přijatelné pro celé lidstvo ; měly by být metakulturní.

S koncepcí objektivity těsně souvisí také koncepce vědecké pravdy. Pravda byla v klasické vědě chápaná jako něco,co platí bez ohledu na lidská přání nebo lidské hodnoty. O pravdě se sice vědci mohou více nebo méně tolerantně dohadovat,nelze k ní však dospět jen vzájemným přesvědčováním nebo demokratickým hlasováním,protože pravda se neřídí míněním většiny. Jde u ní vždy o verifikovatelnou (ověřitelnou) adekvátnost vědeckých teorií k jsoucnu,k němuž se vztahují,jehož jsou koncepčním  modelem. Klasická věda při svém hledání pravdy zašla tak daleko,že Newtonovo paradigma považovala přímo za pravou a nepochybnou skutečnost,za pravdu „par excelence“ a nepochopila jeho historickou podmíněnost a z toho vyplývající hypotetičnost.

V knize Thomase Kuhna „Struktura vědeckých revolucí“ z roku 1962, v níž se pravdivě konstatuje,že věda není jen lineární hromadění poznatků,nýbrž že jí tvoří také systém paradigmat (základních koncepčních modelů jsoucna),které se mohou přetvářet (vznikat a zanikat) formou rozsáhlých revolučních změn,kdy staré paradigma je kognitivní evoluční fluktuací diskontinuitivně vystřídáno paradigmatem novým. Nové paradigma přitom logicky ani epistemicky nevyplývá z paradigmatu přecházejícího. A právě tento fakt diskontinuity změn základních koncepčních modelů vědy se stal pro řadu humanitních a kulturních badatelů příčinou pro vznik „postmoderní víry“,že věda,která byla považovaná za nejjistější vědění  a za garanci verifikovatelné pravdy,je na tom co do kognitivní (epistémické) platnosti svých teorií obdobněě jako víra vzniklá v různých kulturních tradicích.

Byl-li v minulosti věda ztotožňována přímo s definitivně platnou pravdou o jsoucnu,nebyl obvykle problém prokazovat její užitečnost a potřebnost pro lidskou společnost.Všeobecně se vždy považovalo za evidentní,že pravda v každém ohledu nakonec zvítězí nad nepravdou a že je proto prvořadou hodnotou pro sebe záchovu člověka.Pravdy vědy se však někdy postupně diametrálně lišili Pokud však se věda a pravda v postmoderní éře údajně rozešly a proto stává se hodnota vědy pro  lidské přežití problematickou.

Nabízí se proto otázka,čím v této postmoderní situaci pro lidstvo legitimizovat oprávněnost vědeckého bádání, neboť věda bez legitimity není opravdovou vědou,nýbrž jen ideologií nebo mocenským nástrojem.Složitou problematiku legitimizace postmoderně pojaté  vědy se všestranně zabýval Jean-Francois LEOTARD,jeden z nejvýznamnějších představitelů postmodernismu. Došel přitom k těmto zjištěním:

  1. Vědecké vědění není vědění celé.Bylo vždy v konfliktu s věděním narativním (vyprávěcím).Je to jen jedna řečová hra (hra se slovy),která je zcela neepická.
  2. Pravidla pravdy ,jimiž se řídí hra vědy jsou pro ní imanentní,přísluší jen jí. Rozhodují o ní odborníci,kteří se na nich prostě dohodnou.Vědecké společenství reviduje často svá pravidla,zvláště když vytváří nová paradigmata.
  3. Každé vědění se obecně vždy legitimizuje nějakým příběhem, v němž  jsou definovaná pravidla kompetence,která vyznává to společenství,jenž vypráví příběh.Subjektem příběhu může být buď lidstvo samo v roli hrdiny svého osvobození (emancipace),kterého se dosahuje šířením příslušného vědění. Legitimizace lze také dosáhnout filosofickou cestou-nějakým nenarativním příběhem,který má vysvětlit jednotu a smysl vědění z něho samého,například jako rozvoj nějakého spekulativního subjektu, ducha, ideje,atd.
  4. Velké legitimizační příběhy (emancipační i spekulativní) dnes ztratily věrohodnost. Namísto spekulativního zdůvodňování vědeckého vědění se dosahuje jeho legitimizace přímo v síti společenských komunikativních aktivit – v řečových hrách. Věda zde hraje roli jen jedné z řečových her,která nemůže legitimizovat ostatní řečové hry,dokonce ani sama sebe.
  5. Do diskurzu řečových her se dnes přibírá mimojazyková entita (realita) jako něco,na co se komunikační diskurz odvolává. Předložení důkazu se děje v podobě konstatování faktů,registrovatelných smysly nebo technikou, jako jistou „protézu“ smyslových orgánů a nástrojem zvyšování efektivity.Podávání vědeckých důkazů se neobejde bez peněz,které vyžaduje sama realizace techniky a její inovace.Hry vědeckého jazyka „řeči“ jsou proto hry bohatých.Bohatství,efektivita a pravda tvoří jednu rovnici.
  6. Věda se stává výrobní silou,momentem oběhu kapitálu.Dostává se pod kontrolu jiné řečové hry,v níž nejde o pravdu,ale o performativitu (schopnost vytvářet okolní realitu a volně s ní nakládat pro vlastní cíle) s mocenskou motivaci. Performativita zároveň zvyšuje schopnost podávat důkaz i možnost mít pravdu.
  7. Současný legitimizační příběh řečových her je součástí seberealizace společenského systému,jehož regulace se řídí principem optimalizace vlastního výkonu. Těm sektorům řečových her,které nemohou prokázat aspoň nepřímý přínos k takové optimalizaci,se zastaví příliv financí a odsoudí se tak k zastarávání.
  8. V postmoderní budoucnosti bude třeba do legitimizačního příběhu zahrnout také diskurz o těch pravidlech,která mu dávají platnost.Legitimity vědění by se pak mělo dosahovat prostřednictvím dialogu lidí jakožto poznávajících inteligencí a svobodných vůlí,čímž by se vyloučila mocenská manipulace s věděním.

V zásadě s Lyotardovými názory souhlasií ,jsou podle nich v řadě postřehů inspirativní a postihují nesporné problémy dnešní vyspělé civilizace.Podle kritiků vycházejí však ze zastaralých představ o vědě a jejím vztahu k pravdě. Věda se zde – tak jako ve všech postmoderních úvahách-ztotožňuje jen s věděním nenarativním a neepickým,s něčím,co koresponduje s klasickovědním koncepčním modelem světa jako časově neproměnné substance.Prapodstata světa by měla být cílem  vědy,její pravdivosti.Malé pravdy dosáhneme i když nepochopíne velké pravdy Do moderní vědy vstoupila změna jejích paradigmat. Užijeme-li postmoderní terminologie,dnešní metanarativní příběh vědy již nepotřebuje filosofické zastřešení typu spekulativní naturfilosofie minulých století. Skutečný příběh vědy se dá rozpoznat ze systému evolučně vznikajících teorii,které dnes vědu tvoří.Vědecké teorie tvoří koherentní evoluční systém a lze je integrovat pomoci celkového paradigmatu,které jsme označili jako paradigma paměťové (procesně genetické).

Přirozeně,že společenská legitimita vědy se nedá dokázat nebo zdůvodnit žádným paradigmatem.. Legitimita a prestiž vědy vyplývá hlavně ze dvou základních specifičností vědeckého vědění:z jeho srozumitelnosti (objektivity) a z jeho použitelnosti ve všech našich aktivitách. Lyotardovy myšlenky,které se týkají legitimizace řečových her prostřednictvím jejich komunikace ve společenském systému,jsou v řadě aspektů přínosné. Ukazuje se v nich zřetelně,že vřazení vědy do tržní (kapitálové) hry o peníze,již se reguluje moc a bohatství ve společnosti,může působit jako rušivý vliv vůči vědeckému respektu k pravdě  i vůči lidské sebezáchově.Tato tržní deformace společenského využívání vědy a ne věda sama přivedla vyspělý svět do dnešní globální krizové situace.

Nakonec Král se vyjadřuje ke svému odmítnutí postmodernístického pojetí objektivity vědeckého vědění. hlediska teorie vědy vždy jde v postmodernismu o nekompetentní interpretaci změny koncepčních modelů vědy,které se uskutečnily ve dvacátém století.Platí-li,že diskontinuita  je spolu s kontinuitou normální charakteristika všech evolučních procesů,pak postmoderní úvahy o diskontinuitě paradigmat jako o principiální překážce růstu vědeckého poznání nebo dokonce jako o důvodu k resignaci na jeho pravdivost (objektivitu) jsou neopodstatněné. V pozadí postmoderních úvah o nepotřebnosti pojmů jako je objektivita nebo pravda,je filosofická koncepce člověka,která jej chápe jen jako sociokulturní bytost bez evolučního paměťového vražení do celku jsoucna.Postmodernismus je v podstatě neevoluční (nepaměťový) spekulativní princip ke jsoucnu.Není schopen nalézt anebo jen připustit žádné hlubší evoluční-genetické důvody pro kognitivní a hodnotové sjednocování různých lidských etnik,které vyplývají z faktu,že všichni lidé patří ke stejnému biologickému druhu a jako reálné bytosti se reprodukují podle stejných genetických pravidel.

Autorova odpověd je následující

  1. Že lidstvo se vyvíjí  pouze mechanismy evoluce podle Darwina je spekulace pozemské vědy.Neber v potaz božský princip
  2. Vývoj všeho živého na naší planetě je totiž jistě podřízen nějakému principu, ale blíže neznámému.
  3. Pozemská věda je pragmatická,sleduje jen to co je člověku příbuzné.Postmodernisté ve svých „řečových hrach sledují všechny kosmické skutečnosti vhodnými cestami
  4. Cíl vývoje pozemské hmoty a lidstva pozemské vědě uniká.Idea lidského pokroku jev ní  velmi mlhavá .
  5. Pozemské ateistické vědě chybí božský rozměr,víra, cíl konání, a jejich vliv na existenci člověka.Snsla existence člověka

Názory Krále na pravdivost akademické vědy

V rámci genetického a sociokulturního vývoje lidstva přinesla teorie sebeorganizace kosmu a evoluční gnoseologie tyto názory:

1.  Existují apriorní,vrozené kognitivní funkce,které patří k evolučně-genetické paměti      člověka a jsou nezávislé na naší individuální zkušenosti.

  1. Lidské kognitivní apriorní neboli vrozené poznávací formy,jakými nazýváme a vnímáme okolní svět a myšlenková pravidla,jimiž se řídí tvorba našich racionalit,vznikly jako součást našich sebezáchovných aktivit.Vznikly pro komunikaci (zpětnou vazbu) s určitým segmentem jsoucna,který je relevantní pro naše přežití,nikoliv pro zpětnou vazbu na celou realitu. Je postačující pro „náš geneticky přirozený svět“ a jen pro tento subsystém reality nám umožňuje vytvářet vhodné koncepční modely.Vedeni tímto svým „ zdravým rozumem“ neboli běžnou zkušeností se často chybně domníváme,že v této naší apriorní „nice“ – v našem přirozeném světě-je zahrnuta celá realita,ne bože se jí celá realita musí názorně podobat.
  2. Apriorní formy naší vědomé paměti se nám introspektivně jeví jako nehypotetické,jisté vědění,které platí nutně a bude platit vždy a všude.Z hlediska evoluční gnoseologie však žádné poznání,ani poznání apriorní,nemůže být absolutně jisté a adekvátní pro všechna možná okolí lidských paměťových systémů.Všechno naše vědění je v tomto smyslu hypotetické a korigovatelné,nikdy nemáme úplnou jistotu,zda a které naše poznatky nejsou hypotetické.
  3. Naše apriorní vědomá paměť je součástí celkové emergenčně-evoluční paměti lidstva a její komplexita-podobně jako komplexita všech evolučních systémů- má zřetelně úrovňový ( graduální) charakter.Pro její vznik a růst platí analogické fluktuace a změny v distribuci entropie,jak obecně koncipoval Ilya Prigogine pro všechny tzv. disipativní procesy. Pomocí empirických analýz procesu poznávání se dá prokázat také vzájemná souvislost lidské vědomé a nevědomé paměti.
  4. Sociokulturní vývoj nutně předpokládá vznik vědomé sebereflexívní  paměťové úrovně,vznik schopnosti zobrazovat vnější skutečnost ve vyšších (flexibilnějších) paměťových modelech,než to bylo možné na úrovni organismické nebo reflexívní subjektivity.Vědomá sebereflexívní paměť je schopná tvořit modely, v níž je zastoupen i sám systém,který jsoucno poznává(reflektuje) Vstupuje do nich „jako my sami“ nebo „já“.Jde o novou úroveň psychiky,umožňující anticipaci,která není vázaná jen na aktuální realitu okolního světa Protože jsoucno,v němž probíhá náš život,se dá stále obtížněji rozdělit na přírodu původní a onu druhou, námi vytvořenou,je lidská odpovědnost za vlastní přežití a za celou okolní biosféru naprosto nepochybná.
  5. Vědecké modelování jsoucna vzniklo až na poměrně vysokém evolučním stupni lidské sociokulturní zkušenosti,kdy nám naše technologicky zesílená kognitivní aktivita umožnila překročit (transcendovat)  geneticky daný svět.
  6. Dnešní vědu nelze zúžit na některý dílčí koncepční model jsoucna (například na Newtonovou mechaniku).který by si pak činil nárok representovat celou vědu.Velkou zásluhou Thomase Kuhna asi zůstane zjištění,že věda není jen prostá lineární kumulace vědění,nýbrž že ji tvoří systém teorií a paradigmat různých úrovní, které mohou být přetvářeny formou velkých evolučních fluktuací. Vědu tedy nelze chápat jako nesouvislou množinu izolovaných,od sebe oddělených hypotéz a teorií,které jakoby byly vymýšleny  jen příležitostně  (ad hoc) ke zkoumání konkrétních problémových situací.Je specifickou formou lidské vědomé duchovní paměti, v níž se uchovává celá minulá zkušenost objektivního vědění,které obstálo při testování své vlastní pravdivosti  Český filozof Patočka se domnívá, že universum vědy je nutné vyložit na základě universa „sensum communis“ a nikoliv naopak…..Výsledky vědy podle něho tedy nelze učinit východiskem analýzy světa.Jsou to konstituty vysokého stupně a nutně předpokládají přirozený svět a lidský život.

Pro paměťový přístup k pravdě a k procesu poznávání je typické, že nepovažuje samo vědomí filosofujícího jedince za adekvátní východisko gnoseologického bádání.Do paměťového jsoucna patří evoluční čas jako jeho neoddělitelná součást a tento čas se týká všeho, co obsahuje náš kognitivní proces. Naše koncepční modely (hypotézy a teorie) jejichž pravdivost hledáme,jsou proměnlivé v čase a podléhají proto kognitivním fluktuacím.

Zhodnotíme-li souhrnně problém pravdivosti (adekvátnosti) vědeckého vědění,můžeme konstatovat.

  1. Pravdivost vědeckých teorií zůstává i na začátku 21. století záležitostí jejich korespondence.Stále se dá rozlišovat teorie (hypotéza) jako koncepční model jsoucna v naší vědomé paměti od reálného jsoucna, v němž operujeme (působíme) svými aktivitami. V základní vědě je určité veřejné mínění,nepřipouštějící snadno mínění jiná,na příklad formou zamezení publikace výsledků problematických autorů.Lze proto akceptovat postmoderní názor,že pravda je jen záležitostí intersubjektivní dohody mezi vědci ve vědeckých komunitách.Špičkoví badatele vytvářejí nepřátelské skupiny,které se do krve přou.
  2. Růst pravdy v našich teoriích není jen záležitostí vztahu separovaných  teorií k příslušným referenčním skutečnostem. Vědecké teorie musí vyhovovat také požadavku epistemické koherence s celým systémem vědy. Pro jejich vznik je tak předem k dispozici rozsáhlé sociokulturní apriori objektivní, intersubjektivně  srozumitelné vědění – tak zvaná paměť Poppeho „třetího světa“ obsažená ve vědeckých hypotézách. A teoriích.Vědecké poznání proto nemusí začínat stále znovu od začátku,ale uskutečňuje se jako negentropická kognitivní evoluce vědění, jehož  paměťová komplexita roste, v níž časově pozdější stádia mají větší naději na adekvátnost vůči jsoucnu než stádia předchozí.
  3. Reálné aktivity,jimiž se testuje objektivita vědeckých koncepčních modelů,neprobíhají jen na scéně naší vědomé paměti (vědomé psychiky). Jde o interakce v reálné skutečnosti,doprovázené reálnými látkově-energetickými a informačními výměnami. To,že musí být interpretovány pomocí našich kognitivních modelů a intersubjektivně vyhodnocovány pomocí našich řečových systémech,nedělá z nich něco čistě subjektivního,co by se mělo považovat jen za pomíjivé mínění různých sociokulturních komunit,které by se o něm mezi sebou dohadovaly podobně, jako se účastníci na trhu dohadují o cenách různých spotřebních komodit.Karl Popper prokázal, že každý pokrok objektivního lidského vědění je sice vždy změnou již dosaženého poznání,ale v žádném případě neznamená jeho úplné zavržení.U malých pravd je tomu právě tak. Každé vědění je podle něho zlepšení nějakého poznání,které zde bylo již dříve,znamená jeho záměnu s nadějí zvětšit obsah pravdy,která je v něm obsažena.

Zcela na závěr Král  konstatuje, že postmoderní popírání anebo naopak realistické zdůrazňování objektivity našeho kognitivního procesu zřetelně souvisí s celkovým pojetím člověka a se způsobem jeho zařazení do celku jsoucna.(kosmu).Pokud je člověk posuzován jen ve vazbě ke své sociokulturní aktivitě a nebere se v úvahu jeho evolučně-přírodní paměť,stává se – jak konstatuje post moderní filosofie – objektivita jeho vědění zbytečným pojmem. Naproti tomu realistické trvání na objektivitě lidského vědění vychází z předpokladu,že člověk není jen sociokulturní bytost,ale má také přírodní (kosmickou) dimenzi v podobě své evoluční paměti.

Krátký komentář Setoxe

1.Apriorní vědomá paměť je skutečně výsledkem soužití bytostí s okolním světem.Čím déle bytost žije, tím větší má vnitřní energii,která se projevuje též ve zvýšení paměti bytosti a kolektivní paměti populace bytostí.Skokově dialekticky se mění strukturalizace vědomí a nevědomí člověka ( dle de Chardin)

2. Vznik sebereflexivní paměti u člověka „homo sapiens“,jako sebereflexivní paměti jsoucna (tj.Boha) může být ale nemusí být jediná forma sebereflexivní činnosti člověka vzhledem k  paměti druhu v celém jsoucnu.Naše sebereflexe není v kosmu universální a proto nemůže v celistvosti vypovídat o realitě jsoucna kosmu.

3.Kosmické poznávání nevychází jen z činnosti vědomí člověka, ale též z přímé interakce s kosmickou sebereflexí pomoci nevědomí a to buď aktivně anebo pasivně.

4.Je omylem se domnívat,že postmodernismus  nebere v potaz existenci poznávání okolního světa pozemskou vědou a jeho „objektivitu“v rámci kosmické relativitě našich poznatků.Ty jsou vždy slovní dohodou na základě dřívějších dohod o poznaných jevech,které navazují na dřívější poznání.Je škodolibou karikaturou tvrzení,že postmodernismus je obdobný handlu na „trhu“pojmových hodnot.