Pokusy s éterem v kosmu

Distanční měření zón ódoskopem

Jak vidíme, je  vhodné měřit intenzitu zón pomocí ódometru. Častým problémem je, jak dostat ód vzdáleného zdroje na X stranu ódometru. V podstatě jde o to vymyslet přístroj, obdobný optickému dalekohledu, pomocí kterého studujeme okolní svět pomocí světelných paprsků. Pomocí takovéhoto přístroje by bylo na příklad možné případně detekovat éterické záření, které by  přicházelo z kosmu z různých míst nebeské klenby.
V Kosmickém centru bylo sestaveno zařízení na detekci ódických paprsků přicházejících prakticky z nekonečna. Bylo nazváno ódoskopem vzhledem k analogii
s hvězdářským teleskopem (viz obrázek 44). Jeho hlavní součástí je parabolická anténa (může pochopitelně být též sférická) stejná jako ta, co se používá při příjmu televizního elektromagnetického signálu ze satelitu.

V našem případě její průměr činí 80 cm. V ose paraboly v jejím ohnisku je umístěno čidlo éterického signálu. To se v našem případě sestává z konické spirálovité pyramidky. Je ovšem možno prakticky použít jakoukoliv neamorfní hmotu. Čidlo je spojeno izolovaně od země s X stranou ódometru. Tím je možné stanovovat relativní velikost éterického signálu dopadajícího
na parabolickou anténu. Parabolická anténa je mechanicky pevně spojená s masivním kovovým stojanem. Poměrně primitivním způsobem je možné otáčet anténu do různých azimutů alfa (a) a sklánět
do různých deklinací-náměrů delta (d). Na anténu je možné nasadit světelně neprůhledný tubus a opatřit předním krytem pro zamezení dopadu světla na parabolu. Dopadá-li éterický paprsek na  povrch kulového zrcadla, odráží se od něho podle stejného zákona odrazu jako se odrážejí optické paprsky. Proto všechny paprsky přicházející z nekonečně vzdálené nebeské sféry se šíří rovnoběžně s osou parabolické antény a odrážejí se
do jejího ohniska.

Provedli jsme kalibrační měření detekujícího zařízení odoskop – odometr pomocí známých pozemských zdrojů zón. Úlohou operátora-sensibila je neovlivnit měření intenzity ódu přivedeného na ódometr. Do vzdálenosti 50m od ódoskopu jsme umístili ódické zářiče o různě silné éterické intenzitě. Anténa byla přesně zacílena na éterický zářič. Toho bylo dosaženo geodetickou cestou a doladěno zjišťováním maximální odezvy na ódometru při různém velmi citlivém zacílení antény. V následující tabulce  jsou uvedeny měřené různé intenzity Z(oi) zjištěné na odometru a inzenzity Z(zi) zjištěné na odoskopu .Všechny různě silné zářiče byly umístněny ve stejné vzdálenosti od odoskopu.

Tabulka

Nejmenší velikost použitého éterického zdroje 0,1 emT byla změřena na ódoskopem  jako 0,01 emT. Této hodnotě odpovídá rozhraní R, které je cca 100 násobkem rozlišitelnosti na měřítku ódometru daného odoskopu. Z toho plyne, že odhadnutá citlivost současného ódoskopu propojeného s ódometrem činí řádově c = 0,0001 emT, což odpovídá magnetickému poli použitého magnetického zdroje zóny o intenzitě B = 0,1 nanoTesla. Na obrázku 45 je umístnění odoskopu v observatoří Kosmického centra.

Měření éterického záření z nebeské klenby

Odoskop byl pro tyto účely orientován pomocí obzorníkových souřadnic následovně:

• Pata stojanu byla dána do vodováhy. Tím nosný sloup odoskopu byl vzhledem k zemi kolmý
• Základní  azimut  odoskopu byl vybrán tak, aby náměr osy parabolické antény ležel v rovině místního poledníku
• Osa parabolické antény mířila deklinaci d*=60º od Polárky směrem na jih
• Jako senzor v ohnisku paraboly byla umístněna konická drátová pyramida
• Senzor byl spojen izolovaným vodičem
  s X stranou ódometru
• Ódometr byl položen vodorovně do místního poledníku. Na severní straně je zóna měřená,
  na jihu zóna příslušného standardu.
• Operátor stál při měření na východní straně ódometru.

Měření se sestávalo ze zjišťování rozhraní R měřené zóny se standardní zónou v určitém místním čase t(l) při nastavení azimutu a náměru na hodnoty a
a d. Vzhledem k nepřesnostem při nastavení a měření azimutu a náměru, tyto byly pro počáteční pokusy pevně zafixované při orientaci parabolické antény. Proměnlivý směr osy paraboly byl dosažen rotací Země, takže byl přesně měřen jen čas a zjišťována časová závislost
na intenzitě dopadajícího éterického paprsku přes měření R.

Postup při měření

Každou minutu byl měřen R. Protože hodnota naměřené intenzity zóny Z se měnila v řádech, bylo nutno během měření měnit standardy ódometru. Pro lepší návaznost při změně standardu, tj. citlivosti ódometru
a tím měřítka záznamu R, byla intenzita Z měřena při obou sousedních standardech v rozmezí několika sekund.

Výsledky měření

Měření byla vykonána nepřetržitě po dobu jedné hodiny. Zjistili jsme intenzity od hodnot 1 po hodnoty
80 emT. Pozorujeme dva druhy maxima:

• široká maxima rozprostírající se po dobu
  cca 20 minut zemské rotace
• úzká maxima široké pouze 1-3min zemské rotace.

Hlavní dosud měřená maxima intenzity Z dosahují značných hodnot a jsou relativně úzká, což není patrné na obrázku.[Simon1]

Měření éterické emise v oblasti 60 stupňů
od zenitu koncem září

V observatoři Kosmického centra Letovy jsme instalovali odoskop tak, že směr osy jeho parabolické antény směřoval přesně na sever a to s náměrem 30º nad horizontem. Parabola na počátku měření při azimutu 0 směřovala tedy 20º od Polárky ve směru na sever. Tam se nachází souhvězdí Velkého vozu. Pohybujeme-li s osou antény na východ, pak při výchylce 20º nastává nárůst zachycených éterických paprsků. To by mohlo odpovídat hvězdokupám M81, M82 neboli okolí hvězdy (o) Velkého vozu. Další maximum při 70º by mohlo odpovídat hvězdokupám M38, M36, M37 souhvězdí Capella. Maximum při 85 stup. pak hvězdě Aldebaran nebo Hyadám. Mezi úhly azimutu 95º až 135º parabola směřuje do oblasti souhvězdí Velryby. Mezi azimuty 140º až 240º anténa směřuje do oblasti Jižní ryby a Kozoroha. Další oblast od 255 do 295 se nachází v souhvězdí Orla. Na závěr okruhu v úhlové vzdálenosti 60º od místní kolmice se nachází souhvězdí Bootes a Velké medvědice.

Na grafu 46 jsou vyneseny průběhy měřené intenzity éterického záření z dané dráhy po nebeské klenbě. Čemu odpovídají nalezené skupiny relativně ostrých maxim není dosud známo. Proto přiřazení pozorovaných éterických signálů s hvězdami či hvězdokupami v příslušném směru je pouze hypotetické. Vzhledem k následujícímu odstavci ale nejsou spjaty s éterickými strukturami Země

Měření paprsku od Polárky

Abychom vyloučili možnost, že éterické paprsky přicházející z hvězdné klenby nejsou artefakty vznikající v okolí Země, měřili jsme časovou závislost paprsku přicházejícího z Polárky. Jak je známo, Polárka ukazuje
v dnešní době sever a vlastně kolem ní se otáčí nebeská klenba. Tudíž není příliš těžké, i na naší nedokonalé aparatuře, sledovat nepřetržitě v čase paprsek přicházející z Polárky. Proto jsme na ódoskopu nastavili azimut a
na 0º a náměr nad horizontem na d=40º. Nepatrnými ručními posuny parabolické antény jsme naladili maximální odezvu na ódometru a tím prakticky vyloučili nepřesnost ve stanovení astronomických souřadnic na naší aparatuře. Počáteční parametry ódoskopu byly nepřesné hodnoty: a= 3,5º východních, náměr d = 40º.

Tabulka

Na ódometru jsme v pravidelných časových intervalech sledovali intenzitu Z éteru emitovaného Polárkou. Když pokles Z byl cca 2%, nastavili jsme jiné nepřesné a tak, aby se dostavila opět původní hodnota Z. V následující tabulce jsou uvedeny nalezené výsledky.

Z výsledků je patrné, že intenzita éteru přicházející paprskem z Polárky je prakticky konstantní. Mění se, ale málo, s otáčením Země, protože zacílení Polárky není v azimutu přesné. Proto je možné tvrdit, že námi pozorované éterické paprsky přicházejí nikoliv z okolí Země. Zdali přicházejí z hvězd či jejich planetárních souputníků, není jasné.

Zajímavý se nám jevil experiment,v němž jsme ve směru Polárky, tj. rovnoběžně s osou rotace Země, vysílali po určitou dobu éterický paprsek vycházející
z dutého válcovitého zaměřovače. Byl to též směr „ventilačního“ průduchu v Cheopsovy pyramidy v Gize, odkud měla putovat duše zesnulého faraóna do nebes. Intenzita vysílaného éterického paprsku byla dána stojatým éterickým chvěním na ódometru. Chvění bylo vyvoláno magnetickým standardem Sm12 umístěným
na S straně ódometru, přičemž po jistou dobu byl zaměřovač na X straně zaslepen. Po započetí vysílání byl zaměřovač otevřen . Doba vysílání paprsku do daného směru činila 30 minut. Vyzařování paprsku bylo ukončeno odstraněním standardu Sm12 a jeho nahrazením standardem Sm2 malého výkonu. Na ódometru jsme mohli pozorovat periodicky se opakující slabé éterické signály, přicházející v obráceném směru původního paprsku. Nakonec došlo k ustálení jisté intenzity vyzařované energie z Kosmu.

Měření éterické emise Slunce

Též jsme změřili tok ódické energie ze Slunce. Pro různé denní doby jsme obdrželi různé hodnoty éterického záření vycházejícího ze Slunce. Tok éterické energie po rozbřesku byl prakticky na nule, pak rostl velmi rychle, až během cca 2 hod se nasytil na hodnotě 150 emT. Pak zůstal konstantní během celého dne. Proměřili jsme též divergenci ódického záření vycházejícího ze Slunce a jeho případného rozptylu
v zemské atmosféře. Z nalezeného výsledku plyne, že nedochází ke značnějšímu rozptylu éterických paprsků. Připomeňme, že již v polovině XIX. století Karl von Reinchenbach nalezl blíže jemu neznámého činitele, který doprovází dopad slunečního světla na pozemské hmotné předměty. Tomuto činiteli dal název ód, což ve starogermánštině znamená vánek. Geniálně tak předjímal námi nalezenou podstatu ódu, dynamického toku éteru, jako „vánku“ éteru, který prochází naším světem.

Když nastával soumrak, tak éterický tok
ze Slunce se zmenšoval, až dosáhl hodnot blížících se nule. Polarita ódického záření za dne byla F. Když se Slunce ponořilo za obzor, tak ódický tok začal opět narůstat, ale s opačnou polaritou M. Po ránu před objevením se slunečního kotouče taktéž  tok byl polarity M. Můžeme konstatovat, že Slunce neustále vyzařuje ódické záření. Není-li mezi Sluncem a daným místem na Zemi hmotné překážky, pak sluneční ódický tok má polaritu F. Je-li tam jakýkoliv „kus“ hmoty, tj. za okolní tmy, sluneční ódické záření má polaritu M. To je
v dokonalé shodě s výsledky získanými při měření místní éterické zóny při úplném zatmění Slunce Měsícem
v okolí Pasova v roce 2000.

Pro hledání další souvislosti mezi ódem a světlem jsme provedli následující pokus. Těsně u vstupního otvoru tubusu ódoskopu jsme umístili náš expozimetr na měření intenzity světla. Změřili jsme současnou hodnotu dopadajícího ódického toku I(o) a světla I(s).Poté jsme současně zakryli jak ódoskop tak expozimetr. Provedli jsme opět současné měření I(o) a I(s) (viz tabulku).

Tabulka

Z ní je patrné, že ód na rozdíl od světla prochází relativně volně hmotou, ale světlo nikoliv. Z toho plyne, že ód co by dynamický stav éteru není přímo pevně spjat s elektromagnetickým vlněním éteru kolem světelného paprsku. Ale doprovází ho a to podle autora tak, že ód se pohybuje prostorem jako světlo, tj. jeho rychlostí c. Přijímáme pracovní hypotézu, že ód vzniká současně se vznikem světla při jistých pohybech atomových struktur jako světlo. Světlo se šíři příčným vlněním éteru a ód světlo doprovázející je víření éteru kolem šířícího se světelného vlnění.

Odraz éterického paprsku od Slunce

Vycházejíce z předchozích úvah o ódickém paprsku, pokusili jsme se vyslat směrem ke Slunci éterický paprsek a očekávat jeho případný návrat zpět do místa, odkud byl vyslán. Paprsek byl geometricky zaměřen na Slunce, ale byl též naváděn pomocí působení nevědomí (astrálního těla). S naváděním ódického paprsku nevědomím jsme měli  příznivé zkušenosti. Ke zhotovení paprsku jsme použili 1,5 m dlouhou trubici
z pevného kartonu (viz obrázek 48). Stěny roury byly tlusté 8 mm. Na jeden konec trubice jsme vložili rezonátor, který rezonoval s rezonátorem umístěným na megalitu Martin nacházejícím se u Nalžovských Hor. Konec roury u rezonátoru jsme uzavřeli kartónovým víkem. Z volného ústí roury vycházel nedivergentní paprsek, jehož éterická intenzita byla obrovská, rovna 220 emT. Této intenzity dosahuje éterické vyzařování planety Země nebo přistávající loď mimozemšťanů.

Slunce bylo dobře viditelné uprostřed roury
na počátku experimentu a bylo možno ho dobře zacílit. Během trvání pokusu Slunce se nachází mimo směřování zaměřovače. Proto autor použil své astrální tělo
k navádění paprsku na Slunce. Důležité bylo navádění
u  povrchu Slunce a při odrazu paprsku zpátky  k Zemi. Pod vyzařovacím tubusem byla umístěna dřevěná deska, na kterou byl směrován paprsek. Po vložení rezonátoru do zaměřovače jsme začali počítat čas. Očekávali jsme,
s malou nadějí, odraz paprsku od Slunce. Autor stál
u záchytné desky a v určitých intervalech zjišťoval pomocí pendlu, zda na desce se nevytvořila éterická zóna, svědčící o dopadu našeho paprsku. To by svědčilo, že paprsku se podařilo odrazit se od Slunce. Autor trvale měřil případnou zónu na záchytné ploše asi od 15 minut po vyslání paprsku. Pohotově byl připraven rezonátor, jehož kopie byla umístěna na X straně nedalekého odometru.

Během pokusu jsme pochopitelně bedlivě sledovali minutovou a vteřinovou ručičku našich hodin. Podařilo se! V čase 10hod 33min 40 sek se najednou rozhoupal náš pendl kolmo na dřevěnou desku. Paprsek se tedy pohyboval od místa emise ke Slunci a zpět
po dobu 16 minut 10 sekund. To odpovídá rychlosti šíření ódu velikosti u = 310 000 km/sek. Po druhé na jiném místě Země byla nalezena hodnota velmi blízká
u = 312 000 km/sek. Nepřesnost ve stanovení doby trvání pohybu paprsku je nanejvýše ± 3 sekundy. To by odpovídalo nejmenší možné rychlosti u hodnoty
307 000 km/sek. Víme, že rychlost světla činí 299800 km/sek. Z experimentu vyplývá důležitý závěr:

ÓD JAKO EXCITOVANÝ ÉTER SE MŮŽE POHYBOVAT RYCHLOSTI VĚTŠÍ NEŽ JE RYCHLOST SVĚTLA, PŘITOM NEMÁ JAKO DOPROVOD SVĚTELNOU VLNU

Tuto skutečnost je snad možné pochopit
v souvislosti z existence časů rychleji nebo pomaleji plynoucích, jak o tom bude řeč v souvislosti s různými hustotami a turbofrekvencemi odických zón. V případě že v ódickém éterickém svazku je tolik energie, že čas tam plyne rychleji, pak jeho rychlost vzhledem
k nepohyblivému okolí je vyšší než rychlost světla.
Po dopadu paprsku zpět na desku jsme zjistili, že intenzita emitovaného paprsku hodně poklesla a to
na hodnotu Z = 120 emT, což zhruba odpovídá poloviční intenzitě vysílaného paprsku.

Nastavili jsme rovinnou překážku kolmo
na odražený paprsek od Slunce. Lze se domnívat, že
na základě pokusu se vznikem éterického chvění při laboratorních pokusech paprsek odražený od Slunce se odrazil od desky ve směru ke Slunci. Skutečností je, že odražený paprsek od recepční desky se šířil rovnoběžně ve vzdálenosti cca 30 cm s původně vyzařovaným paprskem ke Slunci. Ve vzdálenosti  cca 3,5 m od jeho odrazu na desce jsme nalezli místo, kde se pendl silně pohyboval kolmo na odražený paprsek a nikoliv podélně jako v ostatních jeho bodech. Situace je tedy podobná jako v případě stojatého chvění éterické zóny vznikající nad odometrem mezi magnetem a překážkou. Lze tedy mít za to, že éterický paprsek přicházející od Slunce, který se odrazil od záchytné desky se sčítá s paprskem odraženým od Slunce. Ódické paprsky, které se pohybují proti sobě přímo neaktivují éter mezi nimi, neboť na obou stranách éterického paprsku (ve formě sloupce) jsou kmity. Tedy podle současných představ o vlnění éterický sloupec se chvěje a toto chvění je generováno oběma vnějšími zdroji . Éter je ale rozpohybován ve své vnitřní podstatě. Éter ódického paprsku mezi Sluncem a kolmou překážkou vytváří samostatnou entitu.