Ohýbání kovových lžiček do vývrtky

Spolupráce s matematicko-fyzikální fakultou UK Praha a České psychoenergetické společnosti

V minulosti bylo v různých zemích vykonáno mnoho pokusů tohoto typu. To znamená, že v podmínkách, které nelze vysvětlit z hlediska základní fyziky kovů, byly ohýbány různé kovové předměty. Často se předpokládalo, že šlo o podvod. Některé tyto deformační pokusy proběhly na dálku. Nebudeme je komentovat, neboť neznáme přesně jejich experimentální uspořádání. V ČR žije mnoho senzibilů, kteří dokážou snadno a rychle, bez viditelné námahy, ohýbat za studena v rukou velmi pevné kovové předměty. Jeden z nich, pan Bohumil Š., se uvolil, že s námi veřejně tento experiment provedeMezi jeho prsty pravé a levé ruky lze za jistých světelných podmínek spatřik vznik "interakční"aury (viz obrázek 1. Vybrali jsme takové bezprostřední okolí a takové experimentální podmínky, které by zvýšily věrohodnost experimentu. Proto se pokusu zúčastnila řada důvěryhodných osob, členů předsednictva České psychoenergetické společnosti. Neinformovaný nečlen přinesl z kuchyňky laboratoře náhodně vybranou nerezovou lžičku. Strukturní a chemickou analýzu deformovaných vzorků prováděl experimentální fyzik, specialista v oblasti fyziky kovů, který však nebyl přítomen experimentu a ani neznal způsob deformace lžičky. Experiment byl uskutečněn ve standardním pokoji, který se nacházel v přízemí klasické dvoupatrové budovy postavené z cihel. Rovněž teplota vzduchu v pokoji, atmosférická vlhkost a osvětlení byly standardní. Senzibil seděl s většinou přítomných osob u dlouhého dřevěného stolu. Vzal do obou rukou přinesenou lžičku z nerezové oceli běžné výroby. Vzdálenost mezi pravou a levou rukou byla v průměru 15 mm s rozdíly menšími než 10 mm. Střed oblasti vidličky mezi pravou a levou rukou ležel asi 30 mm od krčku vidličky směrem k jejímu držadlu. Senzibil jemně a pomalu jakoby hladil prsty povrch vidličky. Během tohoto dotyku na něm nebylo vidět žádné mimořádné soustředění či úsilí, stejně tak u nikoho z obecenstva. Senzibil hladil lžičku asi 10 vteřin s chybou +/- 2 vteřiny. Poté zatočil pravou rukou kolem osy lžičky, přičemž jeho levá ruka zůstala pevná. Tímto způsobem během asi jedné vteřiny stočil držadlo lžičky nedaleko jejího krčku třikrát (viz obrázek 2). Spirálovitá, vývrtkovitá deformace lžičky proběhla přesně v místech mezi původním působením pravé a levé ruky. Okamžitě po deformaci byla pomocí termočlánku měřena povrchová teplota deformované lžičky. Nepřesahovala 50°C. Na povrchu lžičky nebyly pouhým okem vidět žádné zvláštní strukturální změny.

Metalurgické laboratoře zkoumají především charakteristiky kovů, které jsou odpovědny za vznik a průběh jejich deformace. Proto jsme deformovanou vidličku předali přední dobře vybavené české laboratoři zabývající se těmito problémy. Tam vyřízli z držadla lžičky pomocí elektroeroze kolečka. Jedno bylo vyříznuto ze středu deformované oblasti, druhé daleko od ní. Dále budeme tedy mluvit o vlastnostech deformovaného vzorku (DV) a nedeformovaného vzorku (NDV). Tloušťka vzorků po vyříznutí se rovnala tloušťce držadla vidličky, tj. 3,5 mm. Obrušováním byla postupně zmenšena na 0,25 mm. Jedna plocha každého vzorku byla leštěna sametem a pastou s pětimikronovým zrnem. Nakonec byly vzorky leštěny elektrolyticky.Nalezené výsledky lze ve zkratce popsat takto. Nejprve bylo zjišťováno chemické složení materiálu lžičky. To bylo uskutečněno pomocí detekce emisního spektra rentgenových paprsků z materiálu lžičky. Byl k tomu použit mikroanalyzátor rentgenových paprsků od firmy LINK. Z rentgenové emisní analýzy vyplývá, že se jedná o nerezovou ocel analogickou se standardní ocelí AISI 430, obsahující kolem 1 % manganu. Složení ocele je následující: 81,29 % železa, 18,07 % chromu, 0,64 manganu. Dále byla zjišťována mikrotvrdost materiálu pomocí měřicího zařízení typu Vickers na mikrotvrdost od firmy LECO. Mikrotvrdost nedeformovaného vzorku je obdobná mikrotvrdosti oceli AISI 430 v intervalu teplot od teploty studené vody k teplotě 1000°C. U deformovaných vzorků dochází k přibližně desetiprocentnímu nárůstu mikrotvrdosti. Pomocí metalografického mikroskopu Neophot 2 od firmy Zeiss byla provedena metalografická studie, tj. pozorování povrchu vyleštěných vzorků. Na obrázcích 3 jsou vidět příslušné fotografie pro deformovaný a nedeformovaný vzorek, na nichž je nejzajímavější zrnitost materiálu. Z nich se určuje především velikost zrna nedeformovaného a deformovaného materiálu. Jak ukazují snímky, deformace vede k přibližně stoprocentnímu nárůstu velikosti zrna. Naposled byly vzorky podrobeny zkoumání na elektronovém mikroskopu JEM 2000FX od firmy JEOL. Byla především pozorována a vyfotografována koncentrace a rozložení poruch materiálu zvaných dislokace u deformovaného a nedeformovaného vzorku. (obrázek 4) Pozorovaná vysoká koncentrace dislokací odpovídá oceli s vysokou koncentrací chromu. Deformovaný vzorek má větší koncentraci poruch než nedeformovaný.

Nalezené výsledky vedou specialistu k těmto závěrům. Protože se jedná o ocel typu AISI430, je nutné počítat s tím, že u této ocele nastává přechod ke křehkému, těžko deformovatelnému materiálu u teploty 470°C a níže. V teplotní oblasti 500 až 800°C dochází k zvětšování CrFe fáze a tím ke zvyšování velikosti zrna při deformaci ocele. Je-li materiál vystaven těmto teplotám pouze krátce, je efekt zvětšení zrna doprovázen výrazným zpevněním materiálu.Toto standardní chování daného typu ocele je plně v souladu s obdrženými experimentálními výsledky. Proto specialista došel k závěru, že z hlediska základní fyziky kovů musela deformace v části vidličky v senzibilových rukách proběhnout při teplotách kolem 500°C a výše. Ve skutečnosti, jak už jsme uvedli, činila povrchová teplota lžičky těsně po deformaci asi 50°C. To znamená, že pro vysvětlení vzniku a průběhu deformace kovu je třeba nalézt jiný mechanismus, než o jakém v současné době uvažuje základní fyzika.

Jak dnešní fyzika vysvětluje v hrubých rysech plastickou deformaci? Plastická deformace se projevuje, je-li mechanicky namáhaný materiál pod dostatečně velkým silovým působením. Po odstranění síly se materiál nevrátí do původních rozměrů. Vznik a charakter plastické deformace je dán poruchami (defekty) ve struktuře materiálu. Je-li materiál silově namáhán vnější silou, povolí právě v mikrooblasti materiálu, která je přímo v dotyku s defektem. Tato oblast materiálu „teče“. Typ, počet, rozmístění a především pohyblivost defektů tedy rozhodují o průběhu plastické deformace. Zvyšujeme-li teplotu vzorku, pak - jak víme ze školy - se zintensivní tepelný pohyb atomů v materiálu. To má za následek též zvýšení pohyblivosti defektů, takže plastická deformace bude nastávat a probíhat snadněji. To se v praxi běžně pozoruje.

V našem případě ze zkoumání mikrotvrdosti, velikosti zrna a koncentrace dislokací vyplynulo, že podle současných a jistě správných představ základní fyziky kovů, proběhla plastická deformace ocelové vidličky za teploty 500°C, případně vyšší. Tento rozpor zjištěné skutečnosti s fyzikální teorií se pokusíme vysvětlit na základě  modelu výběrového působení éteru.  Je nutné vyjít z faktu, že aby proběhla ona plastická deformace, musely se poruchy materiálu, ať chceme či nechceme, stát pohyblivými. Teplota lžičky jako celek k tomu nedávala žádný předpoklad. To je v souladu s tím, že senzibil působící na deformovanou část lžičky nedodává žádnou velkou energii, která by stačila vidličku zahřát alespoň na 500 ^oC. Předpokládejme, že energie dodávaná senzibilem do vidličky E(s) je stejného řádu jako pohybová energie, kterou dodává stejný senzibil do pendlu aby tento se pohyboval. Ta je tak malá, že nemůže dostatečně zahřát deformovanou ocel. Podstata našeho modelu spočívá v tom, že energie dodávaná senzibilem E(s) se nerozptyluje do všech atomů materiálu, ale "zahřívá" jenom atomy, které vytvářejí defekty. To jest, zachytí se pouze na poruchách jinak pravidelné atomové struktury materiálu. Při klasickém zahřívání materiálu tomu tak není. V klasickém případě se "zahřívají", a tudíž tepelně rozpohybují všechny atomy materiálu. Z našich hrubých odhadů vyplývá, že v rámci našeho modelu éterického výběrového působení každý 10. defekt může být "zahřátý". To by mohlo stačit na plastickou deformaci, probíhající, jako by všechny ostatní atomy byly zahřáty. Kdyby se ukázalo, že máme pravdu, pak by možná tepelné zpracování kovů a třeba i jiných materiálů bylo možné za podstatné úspory tepelné energie při dodávání éterické energie vhodné vibrace.

Druhý přístup je soustředit pomoci nadvědomí na místě vybraném vědomím postupně dostatečné množství aktivovaného éteru (viz obrázek5) Tuto akci provádí nadvědomí na popud vědomí .Po dosažení dostatečné velikosti ódické energie vydá vědomí přes nadvědomí pokyn přesunout tuto energie přes hlavu,krk a paží do rukou.Poté vydá strohý povel k ohnutí lžičky. Silou svalů nic nedělá a vyčkává až tělo lžičky změkne.Toho dosahuje nepatrným torzním tlakem na lžičku.Až ucítí,že kov je měkký,točí lžičku do vývrtky. Člověk,který chce ohýbat  kovový příbor před akcí si vybere příbor,který se akci podvolí.To se může zdát velmi mystické,ale má velmi prostou podstatu v tom,že ohýbání uskuteční nevědomí a je nutné aby dynamická struktura nevědomí daného člověka byla  kompatibilní s zónou příboru.Operátor vezme vybraný příbor do prvé ruky a je připraven přiložit levou ruku k pravé nacházející se na povrch příboru.Použití ódické energieJe to podobné jako při autogenním tréninku  používaného v józe.Po jisté krátké době nelze deformovat již deformovanou lžičku a to  i značnou silou .Došlo k zakalení materiálu těla lžičky.