Odické zóny a jejich aktivátory

Dostane-li se člověk do jistých prostorů má někdy zvláštní pocity, které často nelze přesně specifikovat. Něco jiného je, když náhodně by se jedinec dostal pod silný elektromagnet určený na příklad k manipulaci se šrotem. Bude-li silný elektromagnet zapnut, člověk ihned z takového prostoru uteče. Příčinu základní fyzika dovede vysvětlit. Blíží-li se bouře s razantní změnou počasí, klesá tlak a na  většinu z nás to má vliv. Dosavadní vysvětlení základní vědou jsou nevěrohodná. Příjemně na nás působí závany teplého větérku, provoněného lučními květy. Vysvětlení je celkem snadné. Nacházíme-li se v místech kde nám v minulosti bylo velmi dobře, cítíme se i po létech na tomto místě dobře. Věrohodné kvantitativní vysvětlení chybí. Existuje mnoho míst, která na nás působí, jsme schopni si to uvědomovat, ale nedovedeme si to často vysvětlit. Proto je vhodné mluvit o zónách působení. Nebudeme mluvit o polích působení. Časo-prostorové působení pole ve všech jeho bodech je podle nás determinováno kvantitativně. Zóna obvykle bývá determinovaným chaosem, řízený atraktorem. U zón tomu tak není. Hovoříme na příklad o městských zónách kde je stav bezpráví, kde panuje zločin. Jsou to společensky patogenní zóny. Existují na štěstí i zóny posilující vitalitu systémů se v ní nacházející, na příklad lázně pro různé choroby.

Během svých výzkumů jsme přišli k náhledu, že v metafyzice existují dva  zcela rozdílné typy  zón

• zóny ódické, které jsou z materie nazvané éter, která je v kontaktu s hmotou našeho světa a nezávisí přímo na našem duchovnu, například kolem proudící vody se aktivuje přítomný éter a vytvoří ódickou zónu nezávisle na existenci člověka a jiných žijících organismů.
• zóny kosmické, které jsou produktem organismů existujících v kosmu, kde se pohybuje jak naše nevědomí tak naše vědomí se svým tělem. S nimi je v kontaktu přes naše nevědomí. Jsou neseny fluidem.
  

V této práci se budeme zabývat ódickými zónami. Jsou to místa, kde se nachází Reichenbachův ód neboli Reichův orgon, induistická prana či budhistické čchi. Ód vzniká při všech druzích tření hmoty o sebe (na molekulárně-atomové úrovni) a okolo jistých geometricko-dynamických struktur hmoty interakující s okolním éterem.. Jeho vznik je obvykle zjištěn pomocí dvojice proutkař – pendl tím, že dochází k dynamické interakci mezi ódickou zónou a aurou člověka za rozpohybování pendlu. Věnujme se nyní typu zdroje ódu,kterým budeme obecně pojmenovávat jako aktivátory éteru.

Tvarové aktivátory éteru (tvarové zářiče)

Tvar těles dlouhodobě existujících objektů či plošných figur v přírodě není náhodný. Je obvykle spojen s minimalizací volné energie, již má těleso k dispozici vzhledem ke svému okolí. Dále ho určuje kvalita , jeho uspořádanost (ve fyzice entropie), jež zobrazuje minulé procesy, které se odehrály v předmětu a jeho okolí. Tvar předmětu musí též zobrazovat funkčnost předmětu vzhledem k jeho okolí. Jisté typy pyramid mají tvar, který intenzivně generuje ód.Jsou známy různé černobílé a vícebarevné rovinné obrazce a prostorové struktury, nad kterými se pendl pohybuje. Jsou často používané ve východních kultech při meditaci a jiných úkonech. Ty lze též považovat za tvarové zářiče. Do skupiny tvarových zářičů patří i všechny symboly, které vnímáme především v jejich geometrické podobě, jako je kříž, nilský kříž, Davidova hvězda, různá seskupení písmen a čísel, některé znaky kabaly aj.

Éterické aktivátory jsou-li umístěny v uzavřené místnosti a dostatečně silné, lze pozorovat přítomnost zóny v celé místnosti. Otevřeme-li dveře místnosti do další místnosti, zóna prochází dveřmi a přitom mění svou polaritu. Vytvoříme-li na příklad v první místnosti zónu s F polaritou, v sousední místnosti budeme pozorovat zónu M polarity. Tato změna polarity je obecně platná. Prochází-li ód malým otvorem vzhledem k ploše stěny jej zadržující, mění dopadající ód svoji polaritu. To lze velmi názorně demonstrovat na případu čtvercových krabic, umístěných těsně u sebe a majících mezi sebou spojovací otvor, jak je znázorněno na  obrázku 6.1. Připomeňme, že dáme-li do jedné krabice i slabý aktivátor, pak nad krabicí bez víka se roztáčí  pendl s dvou až tří násobnou intenzitou než v případě, kdy je dotyčný aktivátor na volném prostranství. Ód  vyplňuje celou krabici a stěny krabice jej zesilují. Nastává efekt krabičky. To nastává proto, že ód se částečně odráží od stěn krabice. Vraťme se k našemu pokusu. Nedáme-li do žádné z krabic éterický aktivátor, pak pochopitelně v systému krabic se ód nevyskytuje. Dáme-li do libovolné a pouze jedné krabice aktivátor, ód je přítomen nad každou krabicí. Mezi sousedními krabicemi se vždy mění polarita ódu: rotace pendlu mění směr své rotace. Je-li jedna z krabic bez spojovacího otvoru se sousedními krabicemi, ód se v ní neobjeví. Nalezené výsledky je možné interpretovat velmi jednoduše tak, že pohyb  ódu je dán vířivým pohybem éteru, který jistým neznámým, ale spojitým způsobem vyplňuje náš prostor. Aktivátor rozdmychává kolem sebe éter ve formě víření. Ód éteru je souborem vírů éteru. Dojde-li ódické víření k otvoru ve stěně, dojde ke strhávání této materie ze sousední krabice. Tím se vytvoří v sousední krabici vír, jenž má opačnou rotaci-polaritu, než vír první krabice. Totéž se děje u opačných otvorů druhé krabice, vír druhé krabice vytváří ve třetí krabici vír opačné rotace vzhledem ke své rotaci, tj. rotaci nastávající uvnitř první krabice. Jakoby do sebe zapadala ozubená kolečka.

Vznik aktivovaného éteru – ódu na určitých geometrických strukturách je do jisté míry analogický vzniku vírů za tělesem obtékaným tekutinou. Postavíte-li do proudící vody prkno tak, že jeho plocha je kolmá k toku vody, pak za prknem vzniknou víry. Na jedné straně prkna víry pravotočivé, na levé straně levotočivé. Dáme-li místo prkna mříž, za mříží vnikne opět víření tekutiny, ale jiného typu než za prknem. Ód na éteru je analogii pěny kolem překážky v proudící vodě. Otázkou je, zda éterický aktivátor umístěný vně uzavřené nádoby způsobí ódické rozpohybování éteru v celé nádobě. Ukazuje se, že ano, ale přitom se mění polarita ódu vstupujícího do nádoby. Je-li Davidova hvězda jako plošný ódogenerátor umístěna mimo náš systém spojených krabic, generuje ve všech krabicích ód opačné, ale stejné polarity (viz obrázek 6.2). Co to znamená? V tomto případě vnější ódogenerátor vytvoří kolem sebe víření éteru, který dopadá na hmotné stěny krabic a rozvíří všechny jednotlivé hmotné částice stejným směrem, tj. opačně než je polarita dopadajícího víru. Atomy krabic přenesou své rozvíření na éter uvnitř nádob se stejnou polaritou jako ony samy víří. V našem modelu tedy hmota, na kterou dopadá ód polarity F, transformuje tento ód na víření M polarity a vydává kolem sebe do éteru též toto ódické víření M polarity. Tedy při dopadu ódického víření éteru na soubor atomů pozemské hmoty (stěny krabic nebo nádob) se tyto atomy rozvíří opačně než je  dopadající víření. Samy pak jsou hmotným generátorem transformované polarity.

Stejný případ nastává při zatmění Slunce Měsícem nebo hmotiu Země po soumraku. Nastává inverze ódické polarity ve hmotě, na níž dopadá ód. To nás vede k důležitému zjištění, že atomy vázané mezi sebou chemickými či jinými vazbami se též účastní ódického víření. To je možné jen tím, že i v pevné látce v meziatomových prostorech se vyskytuje  éter. Ód tak může pronikat hmotou. Něco podstatně jiného nastává, máme-li k dispozici velmi silný aktivátor. Na obrázku 6.3 je též znázorněna situace, kdy éterickým aktivátorem je atlantský pásek. Jedná se o velmi silný aktivátor. Víření éteru kolem něho je velmi silné, dopadá na stěny nádoby a nevzniká inverse polarity víření atomů stěn nádoby. Éter uvnitř nádoby má stejnou polaritu víření jako vně nádoby. Mohli bychom říci, že v tomto případě dochází k tunelování ódu skrz hmotu nádoby do druhého prostředí, kde původně byl éter v klidu. Pravděpodobnější je představa, že silné ódické víření přeskočí – pronikne hmotnou překážkou. Tento pokus byl proveden též v prostoru, kde nádobou byl rodinný dům a to se stejným výsledkem. Z tohoto experimentu vyplývá, že vzájemné působení ódu a hmoty závisí též na intenzitě ódu a možná na turbofrekvenci jeho víření.

Éter je přítomen ve hmotě,tj. v atomech a mezi nimi.Železo lze zmagnetizovat tj. uspořádat pohyb elektronů přítomných v železe.Elektrony se pak pohybují po jiných drahách.Jejich dráhy mají jiný tvar.Čím více je železo zmagnetizováno,tím více elektronů vybočuje ve svých pohybech z pohybů nastávající u nezmagnetovaného železa.Mění se tvar jejich drah.Feromagnetické látky jsou jistým druhem tvarových zářičů,tvarových aktivátorů éteru.

Tvrzení : Aktivace éteru je atomovým procesem

Ódickou zónu je možné generovat třením hmotných objektů o sebe. Zde uvedeme jednoduchý případ skluzu cihly po nakloněné rovině,v našem případě prkna (viz obrázek 6.4). Není-li prkno příliš nakloněné, tak cihla se nepohybuje a pendlem nezjistíme přítomnost žádné zóny.Když dostatečně nakloníme prkno, tak cihle se začne pohybovat po prkně dolu. V tomto případě pendlem zjistíme generaci zóny nad pohybující se cihlou. Při tření hmoty cihly o hmotu prkna nastává pochopitelně kontakt na atomové úrovni mezi oběma objekty. Mechanickým třením je též generovaná ódická zóna v příboji mořských vln na pobřeží (viz obrázek6.5). Dál od břehu žádnou zóny nezjistíme. Zónu zjistíte tam kde se vlna rozlévá po pláži. Čím je příboj větší (vítr, bouře), tím je síře zóny a její intenzita větší. Jsou-li na břehu skaliska s dostatečně širokými kanálky pro pohyb vody sem-tam, zjistíme pohyb pendlu u stěn kanálků, nikoli v jejich středu kde proudí voda. To svědčí o tom, že aktivace éteru nastává při tření vody o pevné stěny skal. Odkud se bere aktivovaný éter? Je přítomen v atomech třecích se hmot a i mezi nimi.

Ve všech chemický reakcích dochází ke změně interakujících molekul. Atomy přítomné před reakci  jsou přítomny i po reakci, ale jsou jinak chemicky navázané. To znamená,že došlo k „přesmyku“ elektronů daný působícími chemickými silami. Při přesmyku nastalo tření elektronů vzájemně o sebe a s přítomnými atomy. Při rozpouštění cukru v ranní kávě vzniká nad hrkem též zóna, jak každý sensibil se může přesvědčit. Generace zóny je ukončena po rozpuštění cukru.

Při průchodu elektrického proudu též pozorujeme vznik zóny kolem elektrického vodiče. Elektrický proud je uspořádaným proudem elektronů, prodírajícího se atomovou strukturou vodiče. Vzniklé tření vytváří odpor vodiče a vznik tepla kolem vodiče. Autor měřil ódické zóny kolem Jáchymova   na haldách obsahující částečně radioaktivní odpad. Zjistil vysokou hustotu ódických zón. Obvykle sousední zóny měly opačnou polaritu. Jejich charakteristická velikost činila 2 – 3 m.

Naše práce věnované studiu ódu přítomného v ódických zónách nás vedly k následujícím závěrům:

1. Ód je dynamický stav éteru přítomný ve hmotě a kolem ní. Ód je jako turbulentní vánek protékající a obtékající veškerou hmotu našeho světa, tj. kolem i uvnitř všech seskupení hmotných částic. Je pěnou éterického toku
2. Ódické zóny mají dvě polarity, dva póly. Pohyb pendlu kolem lidské ruky je analogický pohybu pendlu kolem magnetu.
3. Ód lze nejlépe modelovat jako vířící tekutinu s obdobnými vlastnostmi, jako mají hmotné technické magnetické kapaliny.
4. Stupeň tekutosti či pevnosti ódu je dán velikostí magnetického pole nebo dalšího ódu působícího v daném místě.
5. Ód je přítomný kolem každého objektu, přičemž jedna jeho část má polaritu zápornou - mužskou M, druhá polovina polaritu kladnou - ženskou F. Polarita M souvisí jednoznačně se severním magnetickým pólem, polarita F s jižním magnetickým pólem.
6. Přítomnost opačných ódických polarit vede ke vzniku ódických sil, jejichž velikost leží v oblasti 0,1 - 10 milinewtonů. Tyto síly se projeví na materiálních objektech, kolem kterých jsou příslušné ódy.
7. Ód se generuje při tření různých materiálů o sebe, počítaje v to vzduch, za přítomnosti magnetického pole nebo jiného ódu.
8. Pro generování ódu má zásadní význam tvar materiálního objektu, na kterém dochází k aktivaci éteru. Jedná se o jistou harmonii poměru mezi povrchem a objemem objektu, kde významnou roli hraje iracionální číslo p a jisté úhly změn směru povrchu.

O ódických zónách můžeme konstatovat že:

1. Ódické zóny éteru jsou známé a využívané pro praktické účely od nepaměti.
2. Ódické zóny člověk dosud převážně stanovuje na základě vnitřních pocitů, které mohou vyvolávat mechanické reakce nástroje drženého v rukách sensibila nebo v sensibilově těle.
3. Existence ódických zón jasně souvisí
   • s mezimolekulárními pohyby a molekulárními pohyby
   • s pohybem elektrického náboje
   • s magnetickým polem
4. Existence ódických zón nejasně souvisí
   • s geometrickým tvarem objektů generujících ód
   • s kosmickým okolím (Země, Měsíc, Slunce, atd)