NĚKTERÉ  POJMY ALTERNATIVNÍ FYZIKY

Základní pojmy

Krátce probereme některé základní nově se rodící pojmy z oblasti fyziky zabývající se originálním způsobem problematikou éteru a transcendentna. Přitom alternativní fyzikové používají převážně aparát současné fyziky jako je teorie relativity,kvantová makro mechanika, kosmologie, atomová fyzika, atd. Alternativní věda se hloubkově zabývá jí zavedeným pojmem éter a to v souvislostech s kvanty, časem, vakuem, gravitací a jinými veličinami, které jsou rozhodující pro pochopení role éteru v našem kosmu.
Při experimentování bere v potaz existenci šestého smyslu, tj. vnímání kosmu ještě jinak než pěti základními smysly. Tento smysl je stejně reálný jako ostatních pět.

Hustota, směr a přítomnost času

V našem povědomí časový interval je dány jistým počtem vteřin,minut či dnů. Naše časové jednotky jsou odvozeny od periodické rotace Země kolem své osy, která vytváří den a noc. Takovýto čas nazveme časem astronomickým. Uvažme situaci při šachové partii odehrávající se v časoprostoru šachovnice. Časový popis události na šachovnici máme kromě času astronomického čas vyjádřený počtem dějů v daném hmotném objektu. Mějme dva šachisty, kteří právě hrají šachovou partii. Průběh (tok) času je pro situaci na šachovnici důležitý. Uvažme, že čas uskutečnění jednotlivých tahů podle astronomického času t(a) zjišťují šachisté na hodinách umístěných vedle šachovnice. Počet uskutečněných tahů t(t) taktéž vypovídá o průběhu šachové partie. Co se stalo na šachovnici v čase t(a1) odpovídá nějakému počtu tahů t(t1). Fyzický časový průběh partie určíme se stejnou přesností použitím t(a) nebo t(t). Uniká nám jenom čas „na přemýšlení“ na jednotlivé tahy. Každý jednotlivý tah Dt(t) odpovídá přírůstku času Dt(a) při jednotlivých tazích. Celková doba šachové partie t(ac) odpovídá celkovému počtu tahů t(tc).

Časový interval můžeme popsat počtem událostí, které se v něm odehrály. Zavádíme hustotu času D, která vyjadřuje hustotu informací nebo pohybů,který čas přináší za jednu astronomickou jednotku času, třeba vteřinu. Hovoříme o D času charakterizující tekutost času. Jednotka času byl zavedena Francouzem Julienem
a Rusem Vielikem jako kvantum času, nazvaný chronomem. Do jedné astronomické vteřiny se vejde různém množství chronomů podle jejich velikosti q. Hustota času je tedy nespojitá a má,jak se ukazuje, fraktální charakter. To znamená, že chronomy při různých hustotách času ovládají v daném případě stejnou lokální časovou samosymetrii.

Pojem hustoty času dobře demonstrují přesýpací hodiny s pískem. Jedno zrnko písku je jedna akce, průměr díry v hodinách je roven 1 sekundě nebo jednomu zrnku. Nad otvorem se nacházíurčité množství písku.
V jedné vrstvě nad otvorem se třeba nalézá 200 000 zrnek písku neboli 200 000 vteřin. Všechny tečou stejně rychle k otvoru, kde je lidský pozorovatel.

Čas má minulost a budoucnost. Nejlépe je to vidět na kausalitě dějů,tj. na souvislosti příčiny a následku. Je to forma času vyjadřující transformaci materie. Je to S čas. Je to směr změny časové jednotky, kdy se mění informace nebo pohybový stav. Směr času není spojitý, ale přerušovaný.

Čas má přítomnost, která nesouvisí ani s hustotou ani se směrováním času,ale je spojnicí mezi nimi. Tento čas nazýváme P časem. Přítomnost, jak jí člověk obvykle, chápe neexistuje. Je jen dynamickou hranici mezi minulosti a budoucnosti. Velikost přítomného okamžiku je jen otázkou velikosti použité časové jednotky, škálování času.

Použití zavedených pojmů si objasníme
na případu rovnoměrného zrychleného pohybu kosmické lodě. Pozemský pozorovatel, byl-li přítomen, viděl
na příklad zrychlení kosmické lodě řádu 100 m /s² .Tak veliké zrychlení nemůže přežít organizovaná tkáňová hmota. Vynořuje se otázka, jestli materie lodě není podrobená o hodně menšímu zrychlení v důsledku lokální změny časové hustoty uvnitř lodě. Nechť
na příklad by bylo lokální zrychlení uvnitř lodě velikosti pouze 10 m/s² .Proběhnutí 1m lodí nechť je událostí. Proběhnutá dráha je úměrná kvadrátu času. Podíl časových jednotek v pozemském prostoru ku zrychlenému prostoru (t / t*)² je v našem případě roven 1 / 10. Zrychlení je skutečně rovno v lokálních jednotkách lodě (t  / t*)² .a = 1/10 . 100 m/s² = 10 m/s². Podíl rychlostí v* / v je pak roven

v*/v = a* / a · t* /t = 0,1 · (10)^-2 = 0,03

neboli v = 30 v*

a skutečná rychlost lodě je podstatně menší než její odpozorovaná rychlost. Poměr proběhnutých drah lodi s* a s činí

s* /s = v*/v · t*/t  = 0,03 · (10)^-2 = 3 · 10^-4

Jakýkoliv čas t je součtem jistého počtu časových akcí o počtu N. Platí průběžný čas t =  N dt, kde dt je čas výkonu akce. Čas výkonu akce dt je dána jistým počtem chronomů n. Platí dt = nq. Hustotu času D je možné vyjádřit pomoci velikosti q a objemem obsazeným časovými kvanty V.

D = V/ t = V · N / Ndt = V/ nq = V(q)/ q

kde  prostorová hustota času  V(q) = V / n. Čím menší kvanta času q, tím připadá na jedno kvantum menší objem.Čím menší kvantům času tím větší hustota času. Při velkých hustotách času jsou kvanta velmi blízko u sebe a snadno se vzájemně ovlivňují.

Dopadá-li na hmotný objekt éter o hustotě S , pak ve hmotě generuje časová kvanta q. Čím větší je S , tím menší je interval generace jednoho kvanta dt, neboli

S ~ 1/ dt = D / V    neboli     D = V · S  =  e

Hustota času D v daném prostředí je úměrná přítomnému množství éteru e.

Některé vlastnosti obecného času

Je-li nějaký objekt fraktální,tak jeví samosymetrii, což znamená, že má podobnou tvář geometricko-dynamickou ve všech svých velikostech (v různých měřítkách). Prostoročas se jeví mít samosymetrii času, tj. čas je fraktální. Prostorové rozložení časových částic chromonů, se reprodukuje při různých měřítkách (velikostech) prostoru, tj. při všech časových hustotách. Je zřejmé,že mezi chromony jsou díry, které mají různou hustotu při různých prostorových škálách (měřítkách). Čas běží jinak, ale podobně v různých škálách prostoru. Vzpomeňme na přesýpací hodiny: zrnka písku tečnou ve všech úrovních podobně. Když zvětším díry při jedné hustotě chromonů, pozorují v těchto dírách chromony
v jiném měřítku, ale v podobném prostorovém  uspořádání. Ukazuje se, že kauzalita fyzikálních dějů je svázaná s hustotou chromonů daného fraktálního prostoročasu. Při vysoké hustotě chromonů čas může snadněji cestovat opačným směrem. Prostor mezi chromony je zmenšen a tudíž hustota informace je větší. Naše vědomí si neuvědomuje jak čas běží i když běží rychleji protože ve hře je více chromonů. V tom případě dochází ke zmenšení kauzality. Na příčinu není zcela jasná odpověď.

Vědomí není schopno žít současně ve více časových hustotách. Žije totiž v jednom čase, v čase svého těla,jež je časem daný gravitací v našem časoprostoru. Vědomí neregistruje informace z jiných časů. To se projevuje ve snech, kdy podvědomí pluje ve spánku ve vyšších hustotách času. Podvědomí si proto zapamatuje a předá vědomí jen nekoherentní části snu. Vědomí může přejít z jedné hustoty času do druhé v bodě časoprostoru, kdy vlny různé hustoty času jsou současně přítomné.

Pohyb prostorem vytváří zvětšení hustoty času. Rychlost hmotného objektu stlačuje před sebou prostor
a zvětšuje hustotu chromonů. Jak víme, množství chromonů je úměrné energii a čím rychleji jedeme, tím máme větší energii. Rychlost světla je rychlostí,kdy objekt se pohybuje tak rychle, že se vydělil z původní startovací škály času. Není z počátečního prostoročasu již viditelný. Ukazuje se, že čím více je k dispozici prostoru, tím méně je k dispozici času a opačně. Nastává komprese prostoru pohybem. Teplota atomů dané tkáně je dána odpovídající energií atomů dané tkáně. Je to tudíž míra časové hustoty, v které se nachází měřený objekt.
Při vysokých časových hustotách je čas hustší a tudíž rychlejší. Zároveň se existenční prostor zmenšuje.

Chromony jako činitelé času mají jistý dosah své působnosti, který nazýváme dosahem cyklického času (spinu chronomu). Hmota se pohybuje v čase a vytváří časovou smyčku. Velikost smyčky udává velikost chromonu. Naše hmota je vlnou zvláštní frekvence při určité časové hustotě. Je hmotnou prostorovou vlnou.
S touto základní hmotnostní vlnou existují vlny harmonické o jiných frekvencích a tudíž jiných časových hustotách. Proto hmotná částice existuje při všech časových hustotách. U vyšších hustot hmota se nachází
v prostředí s vyšší koncentraci informací, a proto kauzalita se zmenšuje. Z tohoto pohledu nejvyšší koncentrace informace je u Boha: tam kauzalita přestává platit. Atom se svým doprovodem elektronů je možno representovat jako jediný objekt v oblasti vyšších časových hustot.

Silové působení éteru na hmotu

V tomto odstavci uvedeme éterický výklad působení síly na hmotu. Protože výklady jsou dosti abstraktní a složitější, omezíme se po alternativním rozboru na uvedení vhodných hypotéz a tvrzení. Ty případně opatříme objasňujícími poznámkami.
Ve hmotném světě pozorujeme působení sil F(m) mezi hmotnými objekty. V našem přístupu tyto síly jsou generovány silami vzniklými z dynamiky éteru obklopujícího hmotné objekty. Tvrdíme, že výsledné síly, které působí na hmotu F(m) jsou dány stejně velikými silami éterickými F(e). Ty vznikají změnou hustoty éteru okolo dané hmoty m, jak jsme se nepřímo přesvědčili porovnáním momentu sil na různě zatěžovaném nosníku. Toto tvrzení je dáno už tím, že množství éteru obklopujícího hmotu je silově rovné velikosti této hmoty. Silové působení na hmotu je tím větší, čím více éteru je ve hmotě absorbováno. Éter působí na okolní hmotu silou F(e) danou časovou změnou hybnosti éteru ev

F(e) = d ( ev) dt = v. de/dt
= v V dS/dt = H(v) . dS /dt

za předpokladu, že časové změny rychlosti éteru v jsou malé, přičemž H(v) je prostorová hybnost působícího éteru. Vidíme, že síla éteru je úměrná časové změně hustoty působícího éteru.

HYPOTÉZA O SILOVÉM PŮSOBENÍ ÉTERU

Síly na hmotných objektech vznikají nesymetrickým rozložením časové změny hustoty éteru kolem objektu.

Náš model musí uspokojivě vysvětlit vznik mechanického pohybu hmotného předmětu pod vlivem působení vnější síly. Podle našeho modelu se předmět rozpohybuje následujícím způsobem: Je-li v silovém  klidu, vstupuje do něho symetricky ze všech stran éterický tok. Hustota éteru kolem předmětu je všude stejná a její časové změny jsou nulové. Éterické tlaky působící na předmět z různých stran se vzájemně vykompenzují. Aby nastal pohyb, musí se k předmětu přiblížit nebo začít působit zdroj éterického toku, který vytvoří nehomogenní rozložení časové změny hustoty
a tím tlaků éteru kolem předmětu. Tím na obvodě předmětu vzniknou nevykompenzované síly. Aby vznikly na předmětu síly, musí na něho dopadat proměnný éterický tok. Po zapnutí obecného generátoru éterického toku v nějakém hmotném systému je tento éterický tok nasměrován již ve hmotě systému „hybatele“ tak, aby směřoval na daný předmět, který se má uvést do pohybu. Do rozpohybující se hmoty předmětu vtéká éter
od hybatele. Zdroj síly vlastně za pomoci jím generovaného éteru vyvolá změnu rozložení éteru kolem urychlované hmoty. Výsledkem je, že hustota éteru S
a jeho tlak P v místě vtoku éteru do předmětu od zdroje síly je větší než éterický tlak na opačném místě předmětu, který rozráží okolní éter. Předmět se začne pohybovat, neboť na něj působí rozdíl éterických tlaků. Takovýto pohled je možné aplikovat na vznik jakéhokoliv pohybu pod vlivem vnější síly.

Částicová hmota je vázaná vazbovými silami vznikajícími mezi částice struktury pevné látky. Viděli jsme, že silné působení aury některých sensibilů vyvolává „měknutí“ pevné látky u ohybání ocelových lžic. Výklad tohoto jevu spočívá v tom, že velké hustoty éteru uvnitř pevné látky působení meziatomových vazeb slábne až úplně zmizí. Meziatomové vazby jsou realizované  vzájemným působením elektronů. Ty způsobují rotaci okolního éteru a tím vyvolávají elektrické síly. Při podstatném navýšení homogenně rozloženém éteru v atomové struktuře, rotace éteru ztrácí  na významu a tím i vazbové síly. Odtrhnou se od sebe též hmotné mikročástice vázané kvantově mechanisticky
pro zvýšenou generaci energie a času. Hmota se rozpadne na atomy nebo seskupení atomů. Přestává existovat jako zcela pevná látka. To pochopitelně zprvu může vést případně jen k plastické deformaci pevné látky, ke změně tvaru hmotného objektu. Tím loď může měnit svůj tvar
v závislosti na svém pohybu a dosažené časové frekvenci. Podle Juliena existují čtyři stavy částicové hmoty: Stabilní, metastabilní, světelný a neviditelný. Mezi stavem světelným a neviditelným je generován silný zvukový signál, odpovídající odchodu hmoty
z původního časoprostoru do jiného. Teorie alternativní vědy poukazuje, že hmotné částice se promění ve vlny, které můžeme nazvat prostorově éterickými vlnami. Soudržnost  hmotných částic setrvává i v druhém prostoru, tj. informace nesená částicovou hmotou se zachová.

Vytvoření a vlastnosti časové bubliny

Viděli jsme, že hustota času D v nějakém prostoru je přímo úměrná hustotě éteru v tomto prostoru. To znamená,že lze vytvořit prostor, kde čas probíhá jinak než mimo tento prostor. Takovýto prostor uvnitř jinak homogenního časoprostoru budeme nazývat časovou bublinou. Vytvořit časovou bublinu je spojeno s možností v daném prostoru změnit hustotu éteru. Z našich experimentů plyne, že působení mechanického tlaku na hmotu generuje zónu. Všestranný tlak na hmotný objekt vytvoří v jeho hmotě zvýšení hustoty éteru. Pozorovaný efekt je velmi malý. Druhou možností je aplikace elektrického pole. To jak víme roztáčí kolem nábojů éter. Přivedení k sobě náboje stejné polarity, které se odpuzují, vyvolá mezi nimi zvýšení hustoty éteru. Asi nejvíce nadějné je použití magnetického pole. Jeho magnetické siločáry obklopují éter a vytvoří jakoby hadici. Tato hadice tlačí na éter, který uzavírá. Lidská zkušenost ukazuje, že různé jevy jako je chození po žhavém uhlí, telepatie, nošení magnetů na prsou, ovlivnění ódického paprsku a mnoho dalších jevů je možné vykládat změnou časové hustoty v daném prostoru.

Praktickým příkladem jsou hmotné odoakumulátory, v kterých se hromadí ód tím, že do něj snadněji vstoupí než vystoupí. Z odoakumulátoru je možné vyvést ódický paprsek. V prostoru paprsku je vlastně jiná hustota éteru než kolem něho. Lze tedy
s hustotou času manipulovat a vysílat ji zvoleným směrem. V praxi generace jiného času v našem časoprostoru se uplatnila rotující magnetická pole. Pomoci nich,obvykle současně ve dvojici nebo v trojici rotujících magnetických polí, se jak se dnes říká pumpuje čas. Tomu odpovídá generace vyšších časových hustot
v prostoru působení oněch rotujících magnetických polí. Vytváří se magnetický vír do kterého je vtahován okolní éter. Při jisté koncentraci éteru za vysokých časových hustot vírů a s nimi spojená hmota přechází do jiného časoprostoru. Přitom vzniká i námi pozorovaný zvukový třesk (paní Hrachová,kontakt na Bacíně). Vzniká časová bublina,ohraničená jistou kritickou ódickou hustotou. Aby se hmota dostala z vnějšku do bubliny, musí k tomu vynaložit jistou energii a čas. Stěna bubliny je v podstatě neprostupná bez vytvoření vhodně aktivovaného éteru (hustota, frekvence) kolem hmoty, kterou chceme dostat do bubliny. Člověk, nebo jiný zdroj síly, který se dostane do časové bubliny je zbaven své aury a navíc je znehybněn, protože obrovská hustota éteru v bublině anihiluje všechny případné generace pohybových zón přítomné v bytosti člověka.

Jeden z nejdůležitějších poznatků je fakt, že rychlost světla a elektromagnetických vln všeho druhu je vždy stejná. Nejen to, je maximální rychlostí hmotných objektů našeho časoprostoru. To náš éterický přístup
k podstatě našeho světa velmi jednoduše objasňuje. Jak předpokládáme na základě našich výzkumů, hmotný objekt je urychlován  tím,že na jeho povrch působí různě vysoké hustoty éteru. Nastala-li situace, že na zádi pohybujícího se objektu má urychlující nevyvážená časová změna hustoty éteru jistou hodnotu,pak nastává zrychlení objektu. To postupuje principiálně do doby,kdy objekt nabude rychlosti světla. To jest rychlosti přísunu dalšího éteru na záď objektu. Ale my víme, že vznikající síla je úměrná časové změně hustoty. Ta už nemůže nastat,neboť éter se pohybuje v naší časové hustotě právě rychlostí světla c. Urychlující síla vymizí, objekt se pohybuje jen setrvačností rychlosti světla.

HYPOTÉZA O POHYBU ÉTERU

Žádná hmota našeho světa se nemůže pohybovat rychleji než se pohybuje éter v našem světě.

Strukturní jednotky éteru musí být menší než je průměr atomů, neboť éter vstupuje do atomu, aby tam ovlivňoval pohyb nábojů v atomu. Proto jako jejich řádovou velikost vezmeme hodnotu r(éter) = 10exp(-14) m. Pro frekvenci kmitů éteru dostáváme veličinu f (éter) = r (éter) / c =10exp(22) Hz. Pro periodické vlnění vytvořené příčně - rotačními éterickými vlnami dostáváme obrovskou frekvenci kmitů. Éter by reagoval v časech kolem 10exp(-22) sekundy hmotného světa. Tato kvantita by mohla být časovou jednotkou éterických dějů.

Kolem UFO je zřejmě časová neviditelná bublina. Z lodě nechť  viditelný svazek světla vychází z prostoru bubliny. Když se svazek dostane mimo bublinu,  žádné světlo se již nepozoruje. Svazek se stane neviditelný. Loď  vyzařuje  paprsky ze své časové bubliny při jisté časové hustotě.Vně bubliny je jiná časová hustota a tím se stanou paprsky neviditelné. Při dopadu takovéhoto světla na hmotný objekt, tento je zbaven působení jiných sil,neboť jsou odstraněny odické zóny na něj působící.

U člověka může být jeho vědomí utlumeno tím, že svazek působí též na orgány těla různě. To vede
ke vzniku tuhosti těla, jež není schopno se pohnout.
Na začátku působení časového pole s jinou časovou hustotou mají lidé jisté neobvyklé symptomy.

Při vysokých rychlostech objekt zvětšuje svoji tak zvanou klidovou hmotnost oproti  hmotnosti, kterou měl v hmotném okolí při malých rychlostech vzhledem
k tomuto okolí. To je možné vysvětlit tím, že za zádí pohybujícího se předmětu roste množství tlačícího éteru. Velikost éterické stopy kolem hmoty m má pro pohyb hmoty velikost úměrnou m. Dále podle našich představ éter jistým, blíže neznámým způsobem, generuje při své vysoké hustotě virtuální atomy vytvářením jakýchsi éterových vírů. Ty zvětšují setrvačnou hmotu dané hmoty. Při vysokých rychlostech hmoty nastává veliká koncentrace vázaného éteru na její zádi. Proto se může efektivně „rodit" nová hmota z éteru. Ta se silově projeví na okolní hmoty. Obvyklý relativistický vztah pro energii a pro závislosti hmoty na rychlosti je

E = m c²,
m = m(o) / (1 – (v/c)²)^1/2

Jejich vhodným přepisem dostáváme interpretaci, že kinetická energie objektu je rovna kinetické energii hmotného přírůstku v éterické dimenzi. Tento výsledek podporuje názor, že hmotné objekty mají svou éterickou stopu, která má nejen odpovídající hmotnost, ale i odpovídající energii.

Ve vakuu, v prostoru neobsahující částicovou hmotu, se nachází obrovské množství energie, která je dána existencí vysokých časových hustot ve vakuu. Tato energie není dostupná v normálním čase. Chceme-li dosáhnout na tuto energii, můžeme použít chromony menších fraktálních hustot pomocí "časového pumpování". Tím měníme rychlost plynutí času
v prostoru pumpování. Chceme dostat chromony
z oblasti vysokých hustot (z vakua) do oblasti nízkých hustot (do našeho světa). Toto pumpování se může dít použitím rotačních magnetických polí.