Krátký novodobý úvod do metafyziky
Na konci středověku se objevuje významná osobnost oficiální vědy - Paracelsus (1493-1541). Byl to bouřlivák svými myšlenkami i svým životem. Byl zasvěcen v mládí do tajů alchymie a lékařství. Potloukal se po evropských zemích a byl též na Moravě, kde léčil nejvyššího maršálka Království českého Jana z Lipé. Musel Moravu urychleně opustit, když léčením způsobil smrt choti Jana ze Žerotína. Byl první, kdo začal psát vědecké knihy pro širší veřejnost. Podle něj lidské tělo má svého dvojníka, tělo esoterické, vytvořené životní silou vesmíru. Tělo je tímto tělem spojeno s kosmem. Špatná funkce esoterického těla vede k disharmonii mezi člověkem - tělem a kosmem. To je příčinou nemocí. Pro nalezení ztracené harmonie používal „Boží dech“, tj. usměrnění kosmických vlivů a alchymistických látek ve formě „arkanu“. V 16.století byl považován za geniálního léčitele a alchymistu.Proslulým učencem a esoterikem byl v Anglii John Dee (1527-1608) a jeho spolupracovník Edward Kelley. Ve svém hlavním díle Dee pojednává o kabale, alchymii, astrologii a numeralogii. Byl uznávaným astrologickým rádcem královny Alžběty a jejich dvořanů. Zabýval se, jak bychom dnes řekli, mentálními dotazy na anděly a kosmem vůbec. Kelley mu byl médiem, který zprostředkovával jeho dotazy. Oba dva působili v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. Zde pokračovali ve své činnosti a věnovali se hledání “kamene mudrců“.V té době se v Praze zrodila legenda (?) o doktoru Faustovi, která se později rozšířila do celého světa zásluhou Goetha a T. Manna. Faust byl to člověk, který po hospodách udivoval štamgasty svými okultními dovednostmi. Stal se však legendou tím, jak zaprodal svoji Duši ďáblu nejen kvůli hmotným rozkoším, ale též v touze nabýt vědomosti o všem.
Giordáno Bruno (1548-1600) byl nejen filozofem, ale i esoterikem a básníkem. Hledal u Dvora Rudolfa II porozumění. Bruno byl mág - idealista, který chtěl pomoci magického přístupu poznávat vesmír a přímo komunikovat s Bohem, bez prostřednictví církve. Vytvořil vlastně novodobé pojetí magie a esoterické metody poznávání světa. To se jasně oddělilo od vědeckého - exoterického poznávání světa. Nastupující měšťanstvo a o tradici usilující církev museli takové ideje zarazit. Bruno byl proto upálen.
V době Galilea Galilei (1564-1642) se prohlubuje rozdíl mezi esoterikou a vědou. Obě však ohrožují výsadní filozoficko - poznávací postavení církví. Roztržka vedoucí k známému procesu začala diskuzí mezi Galileem a jezuity o existenci a umístnění slunečních skvrn. Od té doby je věda výsledkem experimentálního výzkumu podepřeného logikou předcházejících zkušeností (teorii).
Francouzský přírodovědec René Descartes (1596-1650) vytvořil předpoklady proto, aby se přírodní zákony mohly formulovat matematicky přesně. Byl si ale vědom, že spor mezi vědou a magii je nesmyslný. Jde totiž o to, že lidem v zásadě nejde a ani nemůže jít o absolutní poznávání světa. Člověk potřebuje životní jistoty a ty mu většinou poznané pravdy o světě neposkytují. To se pak projeví v různém výkladu poznávacích pojmů. Kdyby věda dávala více existenčních jistot než esoterika, pak tato by dávno přestala existovat.Tvrdil,že člověk může abstratkně – logicky poznávat svět svým rozumem (raciem),ale to proto,že Bůh uspořádal vesmír
Isaac Newton (1643-1732) byl fyzikem, matematikem, astronomem a esoterikem. Zajímal se nejen o vytvoření experimentální metodiky ve fyzice, ale i o vybudování mnoha esoterických disciplin. Vycházel ze staroegyptské magie (Hermes Trismegistos) a Pythagorase. Některé pojmy z mechaniky zavedené Newtonem jako síla, akce, reakce, vycházeli z principů alchymie. V na pohled chaotickém pohledu na svět se podle Newtona uplatňují silové vztahy vedoucí k harmonickému uspořádání v čase. Mnoho jeho prací nikdy nebylo publikováno.
Rakouský lékař F. A. Mesmer vystudoval lékařství ve Vídni, kde delší dobu působil jako lékař. Pro léčebné postupy používal po Paracelsiově vzoru magnetů. Pro své společenské úspěchy byl z Vídně vyhoštěn. Pak strávil delší dobu v Paříži a jeho metody byly známy po celé Evropě. Při léčení postupoval z počátku tak, že držel v ruce magnet a táhl jím podél pacientova těla (starodávné evropské magnetizerství). Později poznal, že není zapotřebí držet v ruce magnet. K stejnému léčivému účinku postačí jeho ruka. Ruka magnetizéra, z níž vyzařuje něco, co nahrazuje působení magnetů. Toto něco nazval animálním magnetismem. Pro velký zájem organizoval v Paříži hromadné léčebné seance. Uprostřed místnosti byla nádoba s vodou, opatřená poklopem (vis obrázek ):
V poklopu byly otvory, jimiž procházely kovové tyče. Každý pacient držel jednou rukou tyč na opačném konci, druhou rukou se pacienti drželi navzájem. Mesmer vytvářel příznivou atmosféru hrou na klavír a poté každého vyšetřil. Pokládal mu ruku na šíji a v některých případech se ho dotkl kovovou tyčí. Pacienti většinou na magnetickou léčbu reagovali a měli Mesmera v oblibě.
Mesmer má rozhodující zásluhu o to, že se s esoterickým magnetismem seznámila veřejnost. Tak se esoterické magnetizérství, druh léčitelství, oddělilo od pokoutní magie. V ní magnetizéři přikládali ruku nad bolavými místy svého pacienta. tak jak to konečně činí dodnes některé léčitelské praktiky. Mesmer měl řadu následovníků a zanechal 27 tezí popisujících animální magnetismus, v nichž však neobjasňoval jeho podstatu.Jeden z jeho žáků, de Puységur, objevil souvislost magnetických tahů s hypnózou. Hypnóza je částečný a dočasný útlum šedé kůry mozkové, a proto není pravým spánkem, při němž nastává úplný útlum mozkové kůry. Zhypnotizovat lze prakticky každého, zvláště pak toho, kdo umí soustředit svou mysl. Hypnotizérem může být každý, musí však mít jednoznačné projevy ducha a těla a umět vytvářet monotónní pozadí.
O oblasti experimentálního bádání v transcendentnu se v 19.století nejvíce zasloužil německý chemik K. Reichenbach, mimo jiné objevitel parafínu. Lze tvrdit, že Reichenbach je prvním systematickým novodobým badatelem v oblasti transcendentna. Měl na svou dobu zajímavou experimentální metodiku. Pracoval, a to především v temné komoře, se senzibily, které vybíral podle následujících kritérií:
- libý pocit z barvy modré a nelibý z barvy žluté
- štítivost při pohledu do zrcadla
- záliba v sezení na rohu stolu nebo na kraji lavice
- obliba studených jídel, zvláště pak salátu.
- zjistil, že kdo má jednu z těchto vlastností, pak, je-li senzibil, má obvykle všechny.
To potvrzují senzibilové položením ruky nad příslušný materiál a je lhostejno, je-li ruka holá nebo v rukavicích, či materiál holý nebo zabalený. Ód tedy prochází volně hmotou. Senzibila lze vycvičit, aby poznal ložisko minerálu v podzemí nebo pravost zlata či stříbra. Senzibil je schopen seřadit různě čisté materiály podle intenzity svého pocitu chlad/teplo, a tak vytvořit řadu vyjadřující ódický pocit, ódickou pocitovou řadu. Ukazuje se, že na jednom konci řady je kyslík (působí nejchladněji) a na druhém draslík (působí nejtepleji). Když si tuto řadu prohlédneme z chemického hlediska, zjistíme, že je shodná s řadou elektrochemickou, která vyjadřuje chemickou afinitu jednotlivých prvků. Každý prvek pocitové řady má určitou „pocitovou teplotu“, která je směsí dvou základních veličin: tepla a chladu. Proto je vhodné zavést polaritu ódu obdobně jako v elektřině.
DEFINICE POLARITY ÓDU PODLE REICHENBACHA
Protože látky vzbuzující teplý pocit jsou elektricky kladné (draslík) a látky vzbuzující chladný pocit elektricky záporné (kyslík), zavedl Reichenbach kladný a záporný ód. Záporný ód je tedy chladivý, příjemný, ve tmě namodralý. Kladný ód je hřejivý, nepříjemný a ve tmě žlutavě červenavý. Pozoruje-li magnet akomodovaný senzibil v temné komoře, vidí na severním pólu modravé světélkování (severní pól je tedy záporný), kdežto na jižním žlutavé (jižní pól je kladný).
Poznámka: Dnešní ezoterici na základě východních vlivů používají pro polaritu zón výrazy Yang a Yin. V Reichenbachově názvosloví Yang odpovídá zápornému pólu (severní pól, kyslík) a Yin odpovídá kladnému pólu (jižní pól, draslík). My v dalším popisujeme polaritu ódu (éteru) jak M (mužskou) a F (ženskou). Polarita M odpovídá (-) a severnímu pólu, polarita F pak (+) a jižnímu pólu.
Alkalické látky a jejich chemické analogy jsou ódicky kladné. Halogeny, většina kysličníků a kyselin jsou ódicky záporné. Organické látky jako olej, parafín či guma jsou víceméně neutrální. V krystalu je jeho špička záporná, krystalická rovina pak kladná. Teplo, chemické reakce a zvuk se jeví obvykle ódicky záporné, tření je ódicky kladné. Polarizované odražené světlo je ódicky záporné, prostupující světlo je ódicky kladné. Lidské tělo je podle Reichenbacha na celé levé straně od hlavy k patě kladné, na pravé straně záporné. Člověk je tedy polarizován po šířce. Pokusy ukázaly, že muž a žena mají opačnou polaritu.
Nechť skrze jednu stěnu temnice prochází tyč z jakéhokoliv materíálu.Světlo různé barvy dopadá na venkovní konec tyče.Druhý konec tyče v temnici pozoruje sensibil,který již alespoň 1 hodinu pobývá v temnici.Ten vidí na konci tyče obláček barvy,která dopadala na otevřený konec.Podle představ základní vědy světlo nemůže procházet uvedenou tyčí,ale doprovázející ód ano.Je zřejmé,že ód doprovázející světlo nese v sobě informaci o vlnové délce doprovázeného světla.
“Průchod“ světla tyčkou
Generování ódu souvisí též s elektrickým proudem. Reichenbach vedl temnou komorou železný drát, kterým tekl proud z akumulátoru. Drát nejen svítí, ale má kromě toho kolem sebe světelnou šroubovici, která se kolem něj velmi prudce otáčí.
Ód, jež je dynamickým projevem éteru, je generován též lidským tělem. Nachází se kolem těla a vytváří kolem něj auru. Sensibilové pozorovali světélkování aury rozprostřené kolem těla. U nesensibilních jedinců se aura rozprostírá do vzdálenosti cca 20 - 40 cm. U některých osob tato vrstva dočasně zcela chybí. Zato sensibilové mají auru podstatně širší, až desítku metrů. V auře lze pozorovat pohyb světelných nehomogenit, a to tří typů:
- nehomogenita přechází celou vrstvou ve formě vlny;
- chaotický pohyb nehomogenit obdobný brownovskému pohybu molekul plynu;
- paprskovité nehomogenity, začínající na rozhraní vnitřní vrstvy a mezivrstvy a procházející zbytkem aury ve formě bílých a žlutých záblesků.
Ódická vnější vrstva je silná 20 až 30 cm a má u standardní bytosti barvu nebeské modři. Obsahuje velmi tenké světelné nehomogenity, které se pohybují spirálově nebo ve formě vírů. Tento pohyb navazuje na chaotický pohyb uskutečňující se pod touto vrstvou aury. Pro jeho popis lze užít analogie s rozpínáním plynů do volného prostoru. Když se díváme na jedince z předu, vidíme v auře další pohyby, a to z obou stran trupu, hlavy, rukou a nohou . Jeden pohyb v auře stoupá v jedné polovině těla od země k hlavě, druhý v druhé polovině těla klesá od hlavy k patě. Směr pohybu v obou polovinách těla se postupně střídá.
Oba dva druhy pohybů v auře, vertikální a radiální (kolmo na tělo) se mohou skládat a vytvářet všechny pozorované pohyby. Pomocí nich lze vysvětlovat souvislost mezi těmito pohyby a svalovou činností člověka. Vertikální pohyby pomáhají udržet tělo kolmo na povrch zemský, radiální pak ovlivňují dilataci a kontrakci organismu. Podle autora je aura generovaná uvnitř těla a přenášena všemi tkáněmi až na povrch.
Dalším velikánem v oblasti transcendentna byl francouzský fyziolog Charles Richet, který se narodil 26.8.1850 v Paříži. Je to známý profesor pařížské university a nositel Nobelovy ceny. Je zakladatelem metapsychiky, kterou chápal jako vědu studující mimosmyslové schopnosti člověka a jevy s tím související. Tyto lidské schopnosti řadí do čtyř skupin: jasnozřivost, telekinezi, materializaci mimozemských objektů, předvídání budoucna. Ke svým výsledkům připojil ohodnocené výsledky svých současníků, badatelů v transcendentnu. Jeho postoje jsou velmi kritické a přijímá za dokázané jen jevy, které prošly mnohonásobným experimentálním sítem. Jinak říká: nevím. Přesto jeho výsledy byly zesměšňovány a byl považován v této oblasti od svých kolegů za hlupáka. Pro naše účely jsou důležité závěry, ke kterým Richet došel, mimo jiné v oblasti telekineze – mimodotekového posunu hmoty. Uvedeme jen jeden typický pokus a takových byly desítky.
Richet zhodnotil experimenty inženýra Crawforda s Kathleen Golingher. Sensibilka byla při svých profesionálních seancích schopna zvednout různé předměty a s nimi manipulovat tak, aby vydávaly zvuky při střetu s jinými hmotnými předměty. Crawford měl zajímavou myšlenku, že médium umístil na váhu a zjišžoval její hmotnost před a během zvedání stolu bez doteku.Zjistil,že před pokusem vážila se židlí 62 kg. Při levitaci stolu se hmotnost zvýšila na 63,4 kg, přitom váha stolu činila 1,2 kg. S různě těžkými stoly byl zjištěn stejný výsledek, tj. váha levitujícího stolu,který nebyl v doteku s médiem se přičetla k jeho váze . Při spiritistických seancích se hmotnost vyzvednutých objektů gravitačně tedy propojila s hmotností média.
Podle vlastních a cizích výzkumů tvrdí Richet, že jevy jasnozřivosti jsou neoddiskutovatelnou skutečností. Tvrdí, že při jakémkoliv paranormálním jevu nelze vyloučit působení jasnozřivosti experimentátora. Přitom není zapotřebí přivádět na pomoc jasnovidcům duchy, jak to činí spiritisté. Člověk se v daném okamžiku stane jasnozřivým na základě nějakého popudu, protože platí i zde, že není účinku bez příčiny. Richet tvrdí, že tyto příčiny nejsou v přímé souvislosti s lidskými smysly. Podle Richeta je takřka jisté, že v kosmu existují síly nám neznámé. Je pak velmi pravděpodobné, že tyto síly, jejich vibrace, mohou působit na naši bytost. Toto působení se při jasnovideckém projevu jasnovidce projeví utlumením jeho vědomého Já, u jasnovidce nastává jakýsi polospánek. Pak jsou nevědomé pocity účinnější než ve stavu, kdy je vědomí zaplavováno nechtěnými myšlenkami a přemítáním. Zde si autor dovolí osobní poznámku: Richet vlastně popisuje kontakt mezi vědomím jasnovidce a jeho nevědomím , jak ho definujeme v alternativní vědě. Tedy pro nás neznámé vibrace v některých okamžicích, které jasnovidec umí vyvolat nebo zachytit, jsou schopny nám přinést informace, které nejsou v dosahu našeho vědomí, tj.našich smyslů a naší paměti.Pohyb nástroje v rukách proutkaře je vyvolán silami související s centrální nervovou soustavou jako nevědomé a přímo nechtěné pohyby.Jsou však vyvolány vnější silovou příčinou (rabdickou silou)
Výkony Douglase Home jsou dostatečně známé a vyznačují se svou mimořádností. O jejich skutečnosti nelze pochybovat, neboť byly provozovány před mnoha svědky na nejrůznějších místech. Pozoroval je a zaznamenával vynikající fyzik tehdejší doby sir Wiliam Crooks. Z uvedených skutečností a mnoha dalších vyplývá, že jev levitace samotných sensibilů nebo předmětů, které ovlivňují, je poměrně vzácný jev, těžko pozemskou vědou vysvětlitelný. Tato pozorování odpovídají skutečným jevům.
Břetislav Kafka byl významným českým badatelem transcendentna. Zavedl pro působení duše na okolní hmotný svět pojem Oduší. My jej nazýváme podle současné terminologie nevědomím. Podle Junga bychom měli hovořit o osobním nevědomí, narozdíl od kolektivního nevědomí lidské rasy. Kolem lidského těla se nachází ód jako dynamický projev éteru. Tenká vrstva aury těsně kolem těla je součástí nevědomí. Hypnotizovaným sensibilům Kafkova týmu se materie nevědomí jevila jako světélkování ve vrstvě těsně kolem těla a uvnitř jader buněk těla. Hypnotizovaní sensibilové mohli sledovat, jak závisí poloha a jas fluidu nevědomí na konkrétní činnosti nějakého člověka v hypnotizovaném stavu. Kafka prováděl své pokusy zajímavou metodikou: zhypnotizoval současně několik jedinců, některému zadal v hypnóze jisté úkoly a druzí hypnotizovaní pozorovali, jak tyto úkoly plní a podávali zprávu hypnotizérovi.
S mnoha významnými badateli v této oblasti žijící ve 20 století se setkáme později.