Informační éterika (radionika)
Biolog Sheldrake se zabýval přenosem informace mezi vzdálenými populacemi jistých živočišných druhů, aniž by tyto měly mezi sebou nějaký hmotný kontakt v přítomnosti nebo v minulosti. K vysvětlení tohoto jevu vypracoval teorii morfických polí. V nich dochází k vyzařování informace o objektu do prostoru. Autor poznamenává, že buňka živočišných tkání obsahuje všechny genetické informace k tomu, aby nechala vyrůst celistvý funkční organismus. Na první pohled není zřejmé, jak je možné, že konečná vnější forma určitého organismu nebo jeho orgánů je vždy stejná. Forma nemusí souviset s informací uloženou v organismu. Podle Sheldraka zde působí morfické pole, které organizuje vnější tvar hmoty. Vnitřní obsah hmoty je dán geneticky nebo meziatomovými silami. Tak jako magnetické pole (jedna forma jednoduchého morfického pole) uspořádává železné piliny, které obsahují zmagnetizované železo (analogie genetického obsahu) do tvarů dané polem, tak morfické pole dává hmotě její vnější tvar.
Přenos informace morfickým polem Sheldrake popsal jako rezonanci, kterou nazývá morfickou (tvarotvornou) rezonancí. Morfická rezonance uskutečňuje přenos energie - informace mezi hmotnými objekty, které jsou v resonanci. Rezonance nastává mezi podobnými strukturami. Ty se nazývají rezonátory (svědky). Síla takovéto rezonance roste tím víc, čím větší je podobnost, tj. shoda vysílajících a přijímajících struktur v jejich geometrii a dynamice. Sheldrake zastává názor, že evoluce hmoty v čase je dána působením morfického pole na hmotu. Toto pole organizuje hmotu, dává mu informaci. Jelikož se realita stále vyvíjí, nemohou být morfická pole žádnými rigidními danostmi. Existuje stálé vzájemné působení mezi formujícím se morfickým polem a organismem, jehož struktura se tvoří. To vede k tomu, že formující pole sílí tím více, čím více organizací nebo organismů do něho patří. Tak dochází k tomu, že každý nový organismus stejné formy posiluje morfické pole. „Síla působení pole“ (atrakce) roste počtem opakování (repeticí), jimiž se pole manifestovalo. Organismy stejné formy jsou vlastně jakýmisi atraktory v okolním chaosu.Atraktory jsou materiální útvar,ne nutně hmotné,které organizují okolní zdánlivý naprostý chaos.Okolo atraktoru de jedná o deterministický chaos.Případ takových chaosů jsou na obrázku 9.1
Od okamžiku vzniku organismu ovlivňuje morfické pole formu a chování potomků daného organismu. Pole může v průběhu času přijímat stále nové informace a funguje pro podobné organismy jako svého druhu „kolektivní paměť“. Tento postřeh bychom mohli aplikovat na lidstvo a jeho rasovou kolektivní nevědomou paměť, jak ji zavedl filosof Jung. Vliv pole na budoucí chování dané populace, tj. síla pole nebo atrakce, roste tím více, čím více se vyskytuje rezonátorů v populaci (repetice). Takto se stává pro nově narozené jedince dané populace stále snadnějším se naučit „životním zvyklostem“ a tyto se stanou zvyky celé populace. Proto zastává Sheldrake názor, že v přírodě neexistují rigidní vlastnosti geneticky přenášené. Genetické zákonitosti by měly být spíše považovány za zvyklosti (principy, archetypy) přírody, říká Sheldrake, které vznikají postupně. K současnému chování dochází především proto, že k němu došlo již dříve. Autor k tomu poznamenává, že obsah genetické informace se mu jeví poměrně velmi stálý (Božský program). Zato obal genetické informace, generelní plán jak použít obsah genetické informace, je podroben postupným změnám (svoboda konání). Zdá se, že nejen celý jedinec je se svým morfickým polem v rezonanci, ale i části jedince: Například centrální nervová soustava může fungovat jako rezonátor. To je logické, neboť je součástí stejného systému, stejné hmotné organizace. Takto může působit list stromu při působení na celý les či sad, či trochu člověčích slin při léčení dotyčného člověka prostřednictvím morfické rezonance.
Autor studoval morfickou rezonanci přímo v laboratoři na dvojici stejných rezonátorů R1 a R2 a to sledováním pohybu pendlu (viz obrázek 9.2) . Přítomnost energie zóny (ódická energie) zjišťuje sensibil z pohybu pendlu. Nechť R1 byl zprvu v místě bez významnější zóny . Kolem R1 se pendl nepohybuje. Dáme-li rezonátor R2 do silné zóny, pak po jisté době energie zóny kolem R2 přejde na R1, což se projeví vznikem zóny kolem R1. V tom případě pendl se již nepohybuje nad R2, ale nyní se pohybuje nad R1. Poté R2 byl vyňat z místa v zóně, kde se původně nacházel, a byl dán do místa bez zóny. Pozorujeme, že po určité době zóna, která v okamžiku přemístění R2 byla na rezonátoru R1, se po určité době přenese zpět kolem rezonátoru R2. To se samozřejmě projeví tím, že nyní se bude pendl opět pohybovat nad R2 a nikoliv nad R1. Na něm energie setrvá nějakou dobu Dt a pak se přenese zpět do oblasti kolem rezonátoru R2, nad kterým se nyní pendl pohybuje. Na něm setrvá opět dobu Dt a přenese se opět na rezonátor R1, atd. Nastávají rezonanční přeskoky energie zóny mezi rezonátory, které jsou na místech, kde původně žádná zóna nebyla. Při přeskocích energie nastává jen nepatrný pokles kinetické energie pendlu s nárůstem proběhlých přeskoků. To svědčí o tom, že ztráty energie při resonančních přeskocích v morfickém poli éteru jsou nepatrné. Tudíž vnitřní tření éteru je zanedbatelné.
Dvojice morficky rezonujících rezonátorů připomíná z fyziky dvojici spřažených kyvadel 1 a 2 (viz obrázek 9.3), které jsou mechanicky silově vázány například velmi slabou pružinou . Ta se deformuje a narovnává s nepatrnou ztrátou pohybové energie přítomné v kmitajících kyvadlech. Nechť původně se pohybuje jen kyvadlo 1 a kyvadlo 2 je v klidu. Po určité době přejde pohyb na kyvadlo 2 a kyvadlo 1 se octne v klidu. Po určité době se pohyb vrátí na kyvadlo 1 a kyvadlo 2 se octne v klidu. Tyto přenosy pohybu, neboli kinetické energie daného kyvadla, jsou možné, protože mezi kyvadlem 1 a 2 existuje slabší mechanické spřažení dané mikropružinou. Přenosy pohybu z kyvadla 1 na kyvadlo 2 se opakují tak dlouho, dokud ztráty pohybové energie kyvadel, které nastávají v mechanické vazbě, se rovnají původní energii kyvadla 1.
Zabývejme se nyní přenosem informace - energie éterem jak ji studuje radionika. První objevy v oblasti radioniky učinil na začátku 20. století Dr. Albert Abrams (1863-1924), profesor patologie na univerzitě v Stanfordu (USA). Jednoho dne, když proklepával horní část břicha pacienta, byl Abrams překvapen tím, že slyšel namísto očekávaného dutého zvuku zvuk temný. Při bližším ohledání nemohl Abrams nahmatat žádné pevné těleso, které by bylo vysvětlovalo temný zvuk. Tento cizí záhadný zvuk se vyskytoval jen v případě, stál-li pacient obličejem na západ. Tato jediná pozice vzhledem k magnetickému poli Země, při níž se zvuk měnil, byla později nazvána „Critical Rotation Point“ (CRP). Abrams opakoval tento experiment u jiných pacientů se stejným onemocněním. Pokaždé, když se obrátili na západ, zaznamenával na stejném místě temný zvuk. Zdraví lidé na rozdíl od toho vydávali dutý zvuk. Prohlížel-li pacienty s jinými nemocemi, zaznamenával zase temný zvuk, ale na jiných místech břicha. Po četných pokusech vyvozoval Abrams, že každá nemoc vede k temnému zvuku na jiném, pro ni specifickém místě břicha. Radionika je proces, v kterém je možné pomocí hmotných objektů majících funkci rezonátorů a informátorů přenést bezdotykově informaci mezi podobnými hmotnými objekty pomocí morfické rezonance. Chceme-li radionicky působit na les, může být rezonátorem neboli svědkem lesa i odběr vzduchu z lesa, neboť je jistým způsobem v něm všechna informace o lese v kterém vzduch proudí. Rezonátorem stejného lesa může být i podrobnější mapa lesa,po případě části lesa schopné rezonovat (viz obrázek 9.4). Co vypadá na první pohled jako náhodná soustava černých, šedých a bílých bodů, je jedinečným způsobem uspořádáno, takže vznikne věrné zobrazení kusu skutečnosti. Body nedovedou zobrazit nic jiného. Obojí má přitom v tomto smyslu stejnou formu. Z tohoto důvodu lze považovat odběr vzduchu nebo detailní topografickou mapu za rezonátory, které jsou s morfickým polem daného lesa nebo ekosystému v rezonanci. Za rezonátor smrkového lesa je možné použít větev jednoho smrku. Rezonátor lze považovat za anténu, která je s morfickým polem zobrazeného lesa v kontaktu. Zajímavé je, že podobně, jako je nutno pro optimální příjem televizního signálu otáčet anténou na střeše, aby bylo dosaženo nejlepšího příjmu, musí být otočen také radionický rezonátor, aby se dosáhlo nejlepší možné morfické rezonance přes morfické pole. Přesné poloze, zaručující nejlepší možnou rezonanci s morfickým polem, odpovídá Abramův „Critical Rotation Point“. Tím, že se otáčí rezonátorem, odběrem vzduchu, geometrickým schématem či větví, vznikne kontakt s morfickým polem lesa, čímž se umožní přenos informace.
Rezonátor v radionické vysílačce musí vysílat záření takové formy, aby ho byl schopen přijmout příjemce záření. Máme-li nalézt vhodný rezonátor musíme studovat tak zvané atraktory systému,na který chceme působit . Vycházíme z toho, že se systémy mohou přizpůsobit okolnímu prostředí jen v určitých mezích vnějších parametrů působících na systém, v určitých mantinelech. Uvnitř těchto mezí zůstává systém funkční a může se vyvíjet, což se vyjadřuje jeho vitalitou. Systém, který se nemůže přizpůsobit, onemocní, má malou vitalitu a zanikne. Možnosti přizpůsobení jsou obsaženy v organizujícím poli, jež je především dáno silou atraktoru. Většina biologických a společenských systémů má za svůj existenční základ v minulosti trvající mnoho tisíc let. Tím, že se v posledních padesáti letech tak dramaticky rychle a drasticky změnila situace životního prostředí, nastala zcela nová situace. Není-li vitalita organismu dostatečná, pak se příroda nemůže přizpůsobit, protože obecně nemá „odpověď“ na totálně neznámou situaci. Atraktor determinující nový chaos nepůsobí nebo působí nevhodně na existující struktury. Radionika se může pokusit nabídnout přes morfickou rezonanci organizující informace, které uvedou systém do takové polohy, aby se lépe vyrovnal s novým prostředím. Radionické působení tudíž nemá žádný bezprostřední fyzický dopad na funkci organismu, ale pouze informativní. Systém je „osloven“ a může být podpořen, aby se nově organizoval pro zvládnutí nové situace. Tuto „reorganizaci“ musí dokázat systém sám. V tomto smyslu může radionika pouze stimulovat, ale nikoliv manipulovat. Princip radionického vysílání je vyobrazen na obrázku 9.5.
Pomocí radioniky se nabízí atraktoru, který řídí systém, nová organizující informace. Tato informace buduje v atraktoru novou atrakci. K tomu, aby se pomocí informace zbudoval upravený atraktor, jsou důležité dva faktory: Kompatibilita a repetice. Systém přijme pouze informace, kterým „rozumí“, které jsou s ním kompatibilní. Pak musí být tato informace po určitou dobu v určitém rytmu opakována, aby se atraktor stal atraktorem s vysokou atrakcí. Pojmy kompatibility a repetice mohou být vysvětleny na příkladu reklamy. Reklama (informace) např. o kojenecké výživě se vysílá v televizi několikrát v určitých časových intervalech (repetice). Pokud tuto reklamu často vidíme, stává se pravděpodobnějším, že výrobek skutečně koupíme (atrakce). K tomu, aby se ale člověk o kojeneckou výživu zajímal, musí se starat o malé dítě (kompatibilita).
Organizační formy, a proto i organismy, se chovají často tak, že je možno uspořádání celku nalézt často v jejích částech. Jinými slovy informace obsažená v lidské slině obsahuje informaci o celém člověku. To proto, že výstavba organismu je jednotně řízená základní informační molekulou. Jednodušší informace se přenášejí u objektů, které mají samosymetrii, to znamená mají stejnou výstavbu při různých geometrických hloubkách proniknutí do jejich struktury. Samosymetrickými je mnoho forem a procesů v přírodě. Patrně vznikají i velmi komplexní hmotné struktury za stálého opakování relativně jednoduchých růstových operací. Takto vzniklé objekty nazýváme fraktály (viz obrázek 9.6). Ačkoliv je samosymetrie struktur popisná a nevypovídá nic o vzniku forem, může být spojena s Sheldrakovými idejemi. Příroda, a i lidská činnost, používá principy tvořící formu, které se manifestují vždy stejným způsobem na různých úrovních organizace materie a plynutí času. To proto, že to odpovídá informační struktuře existence materie ve vesmíru. Je to součást božího programu v našem „softwaru“.
I symboly mají velkou „informační hodnotu“. Většina symbolů má velmi komplexní obsah. Rozdíl mezi symbolem a znakem spočívá v tom, že znak, např. dopravní značka, má jen jeden význam, zatímco oproti tomu je význam symbolu komplexní a nedá se vyložit několika slovy. Symbol je geometrický znak, který kolem sebe má informační myšlenku. Tak například kříž je symbolem křesťanství. Ale popsat křesťanství několika slovy je nemožné. Výzkum ukázal, že zejména staré symboly mají vysokou kompatibilitu s přírodou, protože jsou jimi vyjadřované lidské emoce a lidské myšlení, které rezonují s okolní přírodou. Hebrejská písmena, ale i sanskrt, reprezentují komplexní obsahy (informace), které příroda chápe. Jelikož tyto symboly, v daném případě písmena, jsou tak často v naší kultuře používány (repetice), mají v důsledku toho také silnou atrakci. Radionika používá samosymetrii a symboly jako pomůcky při přenosu informace.
Jak již bylo shora uvedeno, mohou odběry vzduchu nebo detailní topografická mapa fungovat jako rezonátory. Ale ne každý odběr vzduchu nebo každá mapa se hodí. V radionice byla vyvinuta řada kritérií, které zajišťují vhodnost rezonátoru. Tak např. nesmí být fotografie příliš stará, protože se může s věkem zmenšovat podoba se současností. Aby se zlepšil radionický přenos, musí být rezonátor, anténa, směrově nastaveny velmi přesně. Je nutné, aby obecný rezonátor, jako je např. odběr vzduchu či mapa, byly transformovány tak, aby z toho vznikly rezonátory (antény), které přenesou poselství informátoru jasněji do morfického pole lesa. Účinnost radionického procesu se tím výrazně zvýší. Na příklad mapy a fotografie se načtou do počítače a v něm se matematicky jednoznačně transformují do rezonátorů, které jsou vyladěny na jedné straně na informátor a na druhé straně na morfické pole atraktoru radionicky ovlivňovaného objektu. Důležité je účinné nasměrování rezonátoru kolem magnetického pole. Jak se určí, která informace je kompatibilní? K tomu, aby se nalezla správná informace a správné nasměrování lze použít radionickou aparaturu. Kompatibilita rezonátoru a jeho další parametry se určují zásadně mentálními dotazy. Je nutné, aby mentální dotazy vedly ke kontrolovatelným a opakovatelným zjištěním. Hovoří se o projektovaných zjištěních,aktivních mentálních dotazech. Při normálním zjištění prostřednictvím smyslů je tomu obecně tak, že vznikne nejprve dojem, např. na sítnici, pak vznikne představa a nakonec pojem v mozku, který je konfrontován s již zabudovanými pojmy v mozku. Při projektovaném zjištění je tomu naopak.Vycházíme od představy - přání ve vědomí, kterou konfrontujeme s výsledky mentálních dotazů na naše nevědomí. Tím vědomí může zaznamenat bezprostředně potřebné atraktory. Mozek zde funguje jako vysoce komplexní rezonátor, který se může zaměřit za pomoci jiného rezonátoru, např. fotografie, na atraktor lesa. K tomu je zapotřebí zvláštního druhu uvolněné koncentrace. Tak lze zaznamenat atraktory jako „celky“, jako komplexní obsahy. Problém spočívá v tom, že tento druh zjištění, k němuž dochází s největší pravděpodobností v pravé mozkové polovině, musí být přeložen na levou stranu mozku, kde se nachází analytická schopnost myšlení a jazyka. Každý zná fenomén, kdy najednou něco pochopí. U velmi komplexních záležitostí máme pocit respektive zjištění, že jsme věc pochopili. Problémy vznikají, pokud to chceme vysvětlit jiným. Vyžaduje to adekvátní slova a příklady, které potřebují čas. Kvůli nedostatečné komunikaci vznikají nedorozumění. Je to analogické, jako když chceme někomu vyjádřit svou intuici. Předpokladem jasné odpovědi je exaktní formulace otázky jakož i souhlas pomocí dohodnuté formy odpovědi. Je-li člověk s atraktorem v rezonanci, „cítí“ u správné hodnoty zjišťované pendlem, že je správná. Tento pocit může být zjišťován pomocí různých orgánů, takže z toho mohou plynout nejrůznější senzorické dojmy. Typickými příklady jsou akustická, vizuální nebo doteková zjišťování. Jakého druhu jsou zjištění nebo pocity, je otázkou osobního vkusu nebo se získávají školením. Většina radioniků mimo pendl používá dotekový vjem, „uvíznutí“ prstu na gumou potažené detektorové desce radionického přístroje.
Na konci musí být dána nedvojsmyslná odpověď. Obecně lze takto kvalitativní intuici kvantifikovat. Jen tak je možné dojít za pomoci intuice ke kontrolovatelným a reprodukovatelným výrokům. Ukázalo se, že se intuitivní zjištění různých spolupracovníků většinou neliší o více než pět procent.