Informace, energie a struktury

Dopad nějaké informace na objekt dává předpoklad vzniku následné akce. Z tohoto hlediska informace může mít povahu:

• síla, oznamující vzdálenou přítomnost nějaké hmoty
• jistá chemikálie, způsobující vznik chemické reakce v objektu
• blízkost živého systému vyvolávající pochody v objektu přes signální systém objektu
• dopis neboli informace určená pro zkušenostní paměť objektu opatřeného vědomím
• morfická rezonance přes podobné objekty a předávající podobné vlastnosti
• informace dané organizovanou pamětí objektu (podvědomí), zahrnující zkušenost předků a vlastní
• informace z kosmické inteligence - virtuální paměti předávané nevědomí, kde vše co se stalo a existuje je zachyceno
• informace, co si přeje Bůh a jeho zprostředkovatelé

Pro existenci člověka jsou důležité všechny typy informací. Vznik a vývoj člověka není dán Darwinovou ideou „zápasu mezi druhy o přežití“, ale informací zabudovanou a neustále předávanou ve formě „hlavního existenčního programu“. Z tohoto programu se uplatní jen takové podprogramy, které se hodí pro interakci objektu s jeho okolím. Důležité ale je, že hlavní program má zabudované konečné cíle vývoje jakékoliv bytnosti, tedy i člověka. Energie je vlastnost hmoty, která má schopnost měnit pohybový stav jednotlivých materiálních objektů. Abychom znali pohybový stav objektu, musíme znát časoprostor, ve kterém se hmota pohybuje a vzájemnou hmotnost jednotlivých objektů. Protože absolutní pohyb nejsme schopni ani pochopit ani zaznamenat, jsme schopni zaznamenat a pochopit jen energetické změny. Jednotlivé typy energií jsou:

• prostorová energie hmoty (energie kinetická, potenciální, tepelná). Přenos energie z jednoho objektu na druhý se děje pomoci síly (neboli informace), která vyjadřuje vzájemnou pohybovou interakci. Síly udělují v čase hmotným objektům vzájemnou pohybovou a polohovou energii. Působí-li na sebe obrovské množství hmotných objektů, mluvíme o tepelné energii. Energie a síly nemají stejnou kvalitu pro vyvolání jistého pohybu.
• strukturní energie hmoty (energie chemická, bioenergie). Hmota má různou strukturu. V našem světě to jsou atomy, elementární částice. Ty vytvářejí různá molekulární seskupení nebo tkáně. V nich je hmota pro daný objekt jistým způsobem strukturovaná. Každé struktuře odpovídá na mikroskopické úrovni jistá kinetická a potenciální energie složek struktury. Navenek hmota, ať živá či neživá, má vzhledem k jiným strukturám jistou energii. Změna struktury je schopna vyvolat přenos tepla či pohybu z jedné části struktury na druhou,tj. vznik použitelné energie.
• transformační energie hmoty ( jaderná energie). Na úrovni jádra atomu a elementárních částic může hmota našeho prostoru zmizet, přičemž zanechá v našem světě určitou energetickou stopu. Ta je dána kinetickou energií zbylých částeček hmoty, tj. uvolní se určité množství tepla. Jistá část uvolněné energie se promění v hraniční energii, v energii světelnou.
• hraniční energie (energie elektromagnetických vln, elektrického a magnetického pole). Při vzniku světla zrychleným pohybem elektrických nábojů tyto vykonají určitou práci. Vykonaná práce se přemění v energii, kterou světlo s sebou nese. Nezávisle na vykonané práci při jeho vzniku, světlo se pohybuje vždy stejnou rychlostí, nezávisle na rychlosti objektu, které ho vyzářilo. Proto světlo lze pokládat za jistou hranici našeho světa.
• časoprostorová energie (relativistické energie). Pohybuje-li se raketa vzhledem k Zemi rychlostí, která se blíží rychlosti světla, pak pozemšťanům se bude raketa jevit hmotnější, její čas pomalejší a rozměr ve směru pohybu kratší než těm, kteří jsou na raketě. Přesně tatáž situace nastane pro posádku rakety na základě jejího pohledu z rakety na Zem. O čem to svědčí? Při velmi vysokých vzájemných rychlostech dvou hmotných objektů, dochází ke změnám ve vlastnostech našeho časoprostoru. Totéž pravděpodobně nastává při vibrační rezonanci se sousedním paralelním světem. Můžeme si představit, že energie, hmota, prostor a čas tečou z jednoho časoprostoru do druhého.

Citované energie jsou energiemi vědě více méně známé. V alternativní vědě se často hovoří o energii a mají na mysli spíše životní stav osoby, které energii poslali nebo kterou u dané osoby studují a ovlivňují. Stav člověka je krátce řečeno dán stavem těla a stavem mysli. Tyto dva stavy musejí odpovídat určitému stavu buněk těla a stavu nevědomí. Budeme předpokládat, že stav jakéhokoliv objektu souvisí s jeho energií,tj. s jeho vnitřními a vnějšími pohyby.

Postulát o energii a pohybu:

Vycházíme z předpokladu, že základem existence materie v jakýmkoliv časoprostoru je její pohyb. Ten je dán jednak vzájemným pohybem vnitřních částí materie, jednak vnějším pohybem vzhledem k jiné materii daného časoprostoru. Suma všech pohybů skutečných a možných daného materiálního objektu je jeho energie. Při přechodu materie z jednoho časoprostoru do druhého se nemění její pohyb, její energie. Může se měnit prostor, čas a tvář materie.

Protože je evidentní, že esoterici mohou měnit stav osob, je nutné zavést další druhy energií:

• ódická energie Je dána pohybem materie aury (aktivovaného éteru) každého hmotného objektu. Pošle-li léčitel - magnetizér energii další osobě, učinil to, že část pohybu ve své auře předal do pohybů aury dotyčné osoby. Vložíme-li objekt s jeho ódickou aurou do jiné silné ódické zóny, nastane vyzařování informace ve formě ódického signálu z daného objektu do okolí.
• vitální energie (je to energie, přes kterou nás řídí Bůh a jeho zprostředkovatelé). Protože věříme v existenci Boží a jsme přesvědčení o duchovních schopnostech našeho nevědomí, musí mimo ódické energie ještě existovat tento typ energie.
• kosmická energie S touto formou energie mění Bůh svět. Víme, že „na počátku bylo slovo“. Tato energie souvisí se symboly, s myšlenkami, s velikostí ducha přítomného v člověku. Projevuje se v mohutnosti jeho Duše. Bez kosmické energie nemůže člověk existovat v Kosmu, je to životodárná energie pro jeho nevědomí, jeho kosmického dvojníka. Mohl by existovat jen jako biologický robot. Je to energie, kterou používáme při technice mentálních dotazů (mentální radiestézii), v jasnovidectví, ve vyšší formě ovlivňování okolí přes svojí Duši.

Nyní se zabývejme strukturou  materie v našem světě, tj. strukturou hmoty. Hmota se projevuje vahou na zemském povrchu a setrvačností. Síla je informace, která dopadá na hmotný objekt. Když objekt přijme informaci, změní svůj pohybový stav.  Struktura hmoty je nespojitá: Je vytvořena atomy, elementárními částicemi. V atomu kolem jádra krouží elektrony . Elektrony nesou elektrický náboj, který rotuje. Jistou změnou pohybu elektronů vzniká světlo. Světlo je elektromagnetická vlna jisté frekvence f, vlnové délky L = c.T, kde c je rychlost světla, T = 1/f je časová perioda vlnění. V molekulách jsou silově vázány atomy, kolem molekul jsou elektrická a magnetická pole. Molekuly vibrují vnitřně a externě.

Molekuly vody jsou silně elektricky aktivní. Jsou polární. Na vnější popud nadvědomí vytvoří mezi sebou síťovinu (viz obrázek 11.1), která nese paměť vody.

U krystalů se pravidelně opakuje hmotný motiv, vytvořený skupinou. Ta vibruje svojí vlastní frekvencí

.U krystalichých látek (minerálů) vibrují navíc jednotlivé vnitřní krystality minerálu .

Tkáně živých organismů se skládají z buněk, které organizují lokální interakci živého organismu s okolím na molekulární úrovni daného orgánu.Menbrány buněk mají příslušné vibrace

Základní jednotkou organismu jsou buňky, které se sdružují do jednotlivých tělesných orgánů. Tělesné orgány přenášejí pokyny buněk na celé tělo. Nebeská tělesa jako planety, měsíce, hvězdy reagují mezi sebou přes gravitační pole, tj. prostor, v kterém se nebeská tělesa vzájemně cítí a přitahují. Je třeba podotknout, že sídlo gravitačních sil v atomu jsou jejich jádra, kde je soustředěna prakticky celá hmota atomu. V časoprostoru se uskutečňuje existence (struktura a jeho změna) našeho vesmíru. Náš časoprostor se rozkládá jen tam, kde může být hmota: je konečný v prostoru a v čase. Elektrické, magnetické či elektromagnetické pole jsou místa, kde působí elektrické, magnetické či elektromagnetické síly. Gravitační pole je místo vzájemné přitažlivosti hmot. Fyzikální pole zprostředkují působení na dálku, stavba materie polí je pro akademickou vědu neznámá. Známe pouze matematické vyjádření velikosti sil působící na hmotu neboli jak se na dálku „informují“ hmotné objekty našeho světa.

Pořádek nastává tehdy, když se pravidelně v prostoru a v čase opakuje určitá organizace hmoty. Typickým příkladem jsou krystaly. Pořádek je vždy jen v určité části našeho světa. Na okraji pořádku se pořádek projevuje ve svém okolí. Symetrie hmoty je její důležitou vlastností.Příklady symetrii je na obrázku 11.5. Možnost existence symetrie je dána hmotnou existencí jednotlivých objektů nebo jejich částí. Tento aspekt našeho světa při jeho abstrakci vede k existenci reálných celých čísel. V matematice se na příklad dokazuje existence celých čísel 1,2,3,4,5,......... To odpovídá skutečnosti, že lze nalézt 1,2,3,4,5.. atd jednotlivých od sebe oddělených objektů, stejných nebo různých, případně různě seřazených. Objekty na sobě různě závisí, což v matematice vede ke vzniku funkcí spojujících nějakou závislostí různá čísla v různých číselných oblastech. Každý objekt zaujímá v prostoru různý objem a různý tvar. Porovnáme-li různé objekty a jejich působení z hlediska prostoru, docházíme ke geometrickým poznatkům. Nejkratší působení je dáno přímkou nebo její úsečkou. Šíří-li se signál z ideálně malého místa - bodu, všemi směry, pak v určitém okamžiku se signál nachází na kružnici nebo na kulové ploše.

Energetické působení v našem prostoru se obvykle šíří z bodu do všech směrů. Tak vznikají útvary dynamické geometrie jako je koule, válec, elipsoid atd (viz obrázek 11.6):

Tvar povrchu hmotných objektů je důležitý pro jeho interakci s okolím. Povrch je možné popsat pomoci úhlů, které svírají tečny v jeho jednotlivých bodech. Na příklad podobnost trojúhelníků je dána totožností jeho úhlů, ať jsou trojúhelníky libovolně velké a libovolně natočené. Symetrie objektu je vlastnost, jak si je objekt sám podobný (viz obrázek 11.5 ): Konkrétně to znamená, že otáčíme-li ho nebo díváme-li se na něho z různých stran, pak čím je objekt symetričtější, tím existuje více jeho poloh, které nemohu od sebe rozeznat. U krychle se může jednat o 4 polohy, u koule o nekonečném množství poloh. Proto koule je mnohem symetričtější než krychle.
Obvykle v životě máme co činit s chaosem, jež je opakem pořádku. V tom případě nenacházíme žádnou prostorovou pravidelnost v daném okamžiku v prostorovém uspořádání hmotných objektů. To je stav většiny objektů našeho světa. Každý chaos má vnitřní logiku, související s funkcí daného objektu v našem časoprostoru. Centrum této logiky je dáno řídícím atraktorem daného objektu. Atraktor je hmotný objekt, který působí při vzniku daného chaosu a ovládá ho. Chaos se s časem mění. Na příklad v určité části prostoru máme v daném okamžiku více hmoty (fluktuace hustoty o jistém pořádku a chaosu). Difuse této hmoty způsobí, že chaos na molekulární úrovni se stane stejnorodým v celém prostoru. Příkladem je difuse kapky inkoustu ve vodě. Případ včelí populace je poučný. Z rána nastává fluktuace hustoty včel kolem jejich úlu, který je tedy jejich atraktorem. Později nastává chaotický pohyb včel do vzdálenosti několika kilometrů od úlu, neboť kvetoucí rostliny přitahují včely. Původní chaos se změnil v jiný chaos přítomností květů. Květy jsou nyní atraktorem včelí populace. Změna atraktoru způsobí změnu typu chaosu.

Hmotné objekty se lokálně vytvářejí chaoticky, protože jejich růst je dán lokálně chaoticky působícími silami. Při působení stejně prostorově rozložených informací (sil) v prostoru, vznikají podobné objekty, nezávisle na rozměrech systému. To vede k samosymetrii hmoty. Samosymetrie hmoty je možná jeden z řídících principů vytváření našeho světa. Například existence síly působící do bodu má za následek vznik symetrických systémů kolem daného bodu: na příklad sluneční soustava, atom. Hmota je organizovaná symetricky. Samosymetrie hmoty vede k tomu, že geometrické struktury některých objektů jsou pořád obdobné ať jsou jakkoliv velké. Takovéto objekty se nazývají fraktály. Jsou to na příklad keře, skály, kolonie bakterii, šíření nemocí v populaci, rozhraní moře a pevniny, atd.

Hmotné objekty mají samozřejmě určitou historii: Každý objekt má zrod, život a zánik Hmotný objekt, živý či neživý, má ve své bytnosti podle de Chardina jednak vnitřní energii objektu, jednak energii hraniční neboli volnou, která prochází hranicí objektu. Hraniční energie roste nebo klesá podle výkonnosti objektu vzhledem k okolí. Je úměrná práci, kterou objekt může vykonat ve svém okolí. Kvalita této práce závisí na množství vnitřní energie. Objekt se snaží existovat tak, aby jeho vnitřní energie rostla na úkor okolí objektu přísunem energie z okolí přes hraniční energie objektu viz obrázek 11-6). Při určité hladině vnitřní energie dojde ke skokové změně vnitřní struktury objektu. To vede k tomu, že každý objekt se energeticky individualizuje na úkor svého okolí. Tím v něm roste pořádek a v jeho okolí chaos. Toto chování se týká i populací hmotných objektů, například jako je lidstvo.

Jak je vlastně dán tvar hmotných objektů našeho světa? U živých organismů je dán genetickou informací přenášenou v každé jeho buňce. Tato informace obsahuje zřejmě část stálou a nestálou, odpovídající záměrům života organismu. Dále jsou v ní zabudovány hmotné zkušenosti předcházejících biologických generací. Tato informace zřejmě rozhoduje o tom, jaké vyrostou buňky v rodícím se organismu. V případě neživých systémů se jedná o lokálně působící fyzikálně - chemické síly při zrodu hmotného objektu. Podle anglického biologa Sheldraka konečný vnější tvar objektů a jeho jednotlivých orgánů není dán jen geneticky, ale též přítomným vlivem již existujících objektů stejného původu. Tedy konečné tvary jsou replikami již existujících tvarů. Například struktura buněk lidského srdce je dána geneticky, konečný tvar srdce existujícím morfickým polem v místě, kde se rodí nové srdce. Výstavba srdce embrya kopíruje strukturu srdce matky. Nastává morfická rezonance.

Morfické pole je prostor, kde se vytvářejí pro každý hmotný objekt typická organizace hmoty ve svých specifických aktivitách (vnějších a vnitřních znacích). Toto pole je polem, kde zárodek objektu přes lokální chaos vyroste do svých charakteristických makroskopických znaků. Ve světě existují jen takové tvary, které jsou schopny reprodukce. Objekt ze zárodečného stavu roste postupnou výměnou atraktorů podle svého vnitřního programu nebo na blíže neznámé popudy zvenčí. Výsledná vnější struktura objektů je dána především strukturou „stejných“ objektů, které existovaly předtím nebo současně. Tak se projevuje kolektivní paměť našeho světa. Existence morfické rezonance zajišťuje do jisté míry opakovatelnost v čase stávajících hmotných struktur. Podobnost stejných objektů je uskutečněna morfickou rezonancí, která přenáší přes morfické pole informaci o své funkční podobě. Čím je podobnost objektů větší, tím je rezonance silnější, přenáší se větší množství energie či informace. Podobnost nemusí být jen geometrická, může být matematická či jiná funkční podobnost.