Filosofie transcendentna (ezoteriky)

Děje.které se odehrávají v kosmickém éteru budeme pokládat za jevy transcendentní k našemu lidskému světu. Transcendentní jevy (T jevy) jsou základem metafyziky (esoteriky,parapsychologie, psychotroniky, psychoenergetiky, bioniky atd.). Jsou velmi rozdílné podstaty vzhledem k jevům probíhajícím před našimi smysly. Jak víme, racionální zkušenost lidstva - věda - je dosud nedokázala vysvětlit. Mnozí je proto pokládají za blud nebo podvod. Rádi bychom tedy vytvořili "myslitelné" neboli "hypoteticky možné" předpoklady vzniku a působení T jevů.      Na základě dosavadní činnosti lidstva a jeho soupeření s ostatními organismy se lze domnívat, že člověk je mimo jiné i nejdokonalejším přístrojem na detekci a rozluštění signálů všeho druhu. Člověk sám již sestrojil mnohá dokonalá zařízení a špičkové přístroje, ale všechny jsou velmi jednostranné v porovnání s člověkem. Totéž se dá říci o různých organismech biosféry: V některém směru mohou člověka předčit, ale jako celek nikoliv. Proto se lze nadít, že existují-li velmi slabé síly, současné vědě neznámé pro svou malou velikost, pak je člověk dnes a denně detekuje, aniž o tom ví. Odpovídající odpovědi lidských receptorů jsou obvykle zastřeny šumem silnějších vnějších interakcí, jako je setrvačnost a gravitace, dotek a hmat, zvuk a teplo, světlo a barva.Nehledíce na samovolně probíhající pochody v psychice člověka.

Tím nechceme říci, že vědomá či podvědomá psychická činnost člověka nevytvoří jistou skupinu "nových jevů", dosud nezařazených do faktů naší civilizace, a tím spíš do dnešní vědy. Pro nepředpojatého člověka působí dost zarážejícím dojmem například úspěchy šamanů, o nichž moderní člověk mnoho neví. Primitivní národy předpokládají, že šaman je schopen komunikovat s mrtvými, diagnostikovat a léčit choroby, ovládat počasí, levitaci, být odolný vůči ohni či chladu. O "úspěších" šamanů bylo popsáno mnoho knih. To nás musí vést k tomu, abychom alespoň uvažovali o možnosti existence komunikačních kanálů člověk - Kosmos. Fyzik F. Capra a jiní přišli s názorem, že vnitřní zákony jakýchkoliv organismů jsou stejné pro všechny systémy našeho Kosmu a tímto způsobem vytvářejí jeho jednotu. Kdyby tomu tak nebylo, existovalo by více "Kosmů" v našem vesmíru, na sobě nezávislých. Podle biologa Sheldreaka morfická rezonance mezi podobnými hmotnými objekty spojuje všechny objekty existující v Kosmu do jednoho celku. Pro podstatu T jevů z toho vyplývá,že T jevy musí být v harmonické souvztažnosti s ostatními jevy našeho světa a proto mohou být v zásadě pochopeny člověkem
Člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat silově a informačně se svým okolím. Žije. Co vlastně je život, to jest časově proměnná interakce člověka s jeho okolím? Podle významného francouzského přírodovědce a filozofa Teilharda de Chardin se život nejeví jako anomálie existence hmoty, tj. materie našeho světa, ale jako zcela obecná vlastnost veškeré materie v Kosmu. Jakmile jsou dány jisté poměrně široké podmínky organizace materie, začne se materie pod vlivem svých vnitřních zákonů realizovat jako hmota našeho světa, buď živá či neživá. To jest reagující na své okolí způsobem, jímž chce toto okolí změnit ke svému obrazu. Podle de Chardina vývoj živé hmoty není dán darwinovskou evoluční teorií, která vychází z vnějšího působení prostředí na organismus. Vývoj každého organismu, a tedy i člověka, je dán vnitřním tlakem vznikajícím v organismu. Ten směřuje k vytváření větší strukturní komplexnosti a energetické mohutnosti každého organismu vůči okolnímu životnímu prostředí. Krátce řečeno, v každé hmotě je zabudován globální program vývoje organismu. Okolí má vliv pouze na to, zda a kdy který "podprogram" nastartuje.Tento globální program dal do vínku veškeré materie její stvořitel,tj.Bůh.Pokud nevěříme v Boha,paktento úkol připadl flutuace nicoty prakosmu.Tomuto tvůrci budeme řikat „Fluktuant“.

Moderní přírodovědci a filozofové vytvořili představu, že pro uzavřený a konečný systém, jako je náš Kosmos, musí existovat jeho konečný stav . Existuje-li konečný bod, pak cesty, které k němu vedou, jsou průchodné pro vývoj světa. Cesty, které k němu nevedou, jsou slepé. Jinak řečeno, mimo časově místní příčinnost existuje ještě kosmická příčinnost cílová. Pokud neznáme konečný bod, ani struktury a cesty, které k němu vedou, nevíme, co máme učinit pro své blaho,pro blaho všeho živého, abychom efektivně postoupili k cíli Kosmu. Schopnost rozpoznat v daném okamžiku cílenou příčinnost je pravděpodobně dána některým lidským jedincům při narození, zvnějšku nebo tréninkem. Jedná se o jistý typ jasnovidectví. Vlastní zdokonalování je umožněno především sebepoznáváním a též aktivizací své celkové struktury.

Zastavme se nyní u toho, jak si lékaři a neurologové představují funkci našeho vědomí. V našem těle je kolem 50 biliónů buněk, tj. desettisíckrát víc, než je lidí na naší planetě. Všechny typy buněk pro různé orgány jsou si velmi podobné: mají membránový obal, naplněný různými chemickými látkami, které plavou ve vodě. Ve středu buněk je kromě červených krvinek jádro buňky, ve kterém je skryta těsně stočená spirála deoxyribonukleové kyseliny (běžná zkratka: molekula DNK). Jak tato situace působí na problém součinnosti mysli a těla, který je v metafyzice velmi důležitý? Lze říci, že lidské buňky se vyvinuly do stavu vysoké inteligence, a proto jsou schopny vázat lidské tělo dohromady. Tělo například ví, co má dělat, začíná-li na povrchu lokálně krvácet. Krevní buňka spěchá na okraj rány a tvoří sraženinu. Neputuje tam náhodou! Ví, kam má jít, co dělat, a to bez časového prodlení. V tom lze spatřovat inteligenci těla. Tuto schopnost tělo používá, aby se udrželo v chodu, tj. především aby se případně léčilo. Membrána každé buňky je hladká, až na určitá místa, nazvaná receptory. Na tato místa se mohou přilepit jisté typy molekul, jako jsou hormony, enzymy a další biochemické látky. Každá z nich se hodí jen do jistých receptorů. Tyto molekuly přenášejí signály mezi buňkami a různými strukturami těla a mohou být směle nazvány komunikačními molekulami. Je překonaná představa přenášení vzruchu z mozku do orgánů těla a naopak jen po nervové síti. V případě léčení těla mozkem jsou signály a léky vyráběné tělem dávkovány přesně a podávány včas. To je umožněno existencí inteligentní komunikace mezi mozkem a orgány. Vnější lék, obvykle chemoterapeutické povahy, postrádá inteligenci těla, a proto je málo účinný, má vedlejší účinky a je návykový.Docházíme k závěru, že tělo je nejlepším lékařem a lékárnou.  Inteligence těla je mnohem důležitější než jeho hmota, protože bez ní by nemohla existovat živá hmota schopná delšího života a nutně by se rozpadla. Toto tvrzení obzvláště vynikne, když si uvědomíme, že za rok existence těla se úplně vymění asi 98 % atomů, které je vytvářejí. Všechny atomy kostry se vymění asi za 3 měsíce, kůže za měsíc, jater za šest neděl atd. Tuto situaci lze přirovnat k automobilu, jehož součástky jsou postupně za jeho jízdy vyměňovány a nahrazovány novými. Plány konstrukce automobilu zůstávají stále stejné, a proto se nemění vnější tvar a funkce auta. To, co nazýváme inteligencí, je řízená výměna součástek auta - lidského těla - takovým způsobem, aby auto - lidské tělo - se nerozpadlo a jelo pořád dál.

Mozek a centrální nervová soustava, které jsou generálním dispečinkem inteligence v těle, pracují se specializovanými buňkami, nazvanými neurony. Ty spolu komunikují přes mezery, takzvané synapse. Každý neuron má na sobě celý les výstupků stromkovitého charakteru, jimž se říká dendrity .  Celkový počet komunikačních spojů mezi dendrity všech neuronů činí zhruba 100 bilionů. To znamená, že v daném okamžiku může naším mozkem procházet počet signálů větší než počet atomů v nám známém světě. Činnost mozku lze porovnat s činností počítače, jenž je schopen vykonávat nepředstavitelné množství operací za sekundu a má paměť představující nespočetné miliardy megabytů. Přitom však zvládá současně tisíce různých programů a dovede se udržet v chodu a za jistých okolností se i sám opravit. Přitom neuron nepracuje v binárním systému (ano-ne) jako počítač. Uvedené údaje dávají jen mlhavou hmotařskou představu o informační mohutnosti mozku a dovolují vyslovit hypotézu, že v hlavním centru inteligence těla probíhají informační pochody,které nikdy nebudou pochopeny člověkem.

Protože existuje víc než 50 neurotransmitérů různých typů, z nichž každý přenáší jinou informaci, jejich kombinace vytvářejí podle neurologů možnost použít v komunikaci mezi mozkem a buňkami obrovský dorozumívací slovník. Neurony tedy vyrábějí a předávají chemické informace vlastním nervovým vláknům (axonům), kmenům či svazkům vláken. Lze pozorovat, že chemická informace mění během cesty často svou chemickou identitu. Podstatu chemické informace může změnit i vysílací stanice na druhé straně synapse. Proto vyvstává domněnka, zda sama chemická struktura komunikační molekuly není tak důležitá jako její schopnost znát a nalézt správné funkční místo a donutit toto místo k činnosti. Z toho vyplývá, že funkčnost informačního receptoru,jeho stav,je důležitější než chemická podstata informace.
V naší mysli probíhá neustálý film dojmů a analýza dojmů. Psychologové hovoří o proudu vědomí. Jak víme, musí tomuto proudu vědomí musí odpovídat kontinuální výroba chemických látek a kontinuální řízení jejich činnosti v lidském těle. Máme dva světy: psychický svět a hmotný svět. Pomocí moderních výzkumných metod bylo zjištěno, že určitému psychickému stavu (myšlence) skutečně odpovídá určitý hmotný stav v mozku (aktivování neuronů). V každém bodě těla se tedy stýkají dva odlišné světy: informace a hmota. Protože atomy uhlíku, kyslíku, vodíku a dusíku, jež hlavně vytvářejí tělo, tělem "tečou", má informace delší životnost než hmota, s kterou je spojena. Atomy v těle se mění, ale je tu molekula DNK , která čeká na přicházející atomy a buduje z nich stálé struktury a funkce. DNK je zdrojem obrovského množství informací, které jsou pevně zakotveny v paměti těla. Paměť je tedy stálejší než hmota.

Tato poslední tvrzení onkologa Chopry překvapivě harmonují s de Chardinovými filozofickými názory o průběhu vývoje živé hmoty z jejího vnitřního uspořádání, nikoliv z hmotného vnějšku. Ukazuje se, že tělo spolehlivě reaguje na všechny nuance mysli, jako jsou emoce, pocity, zprávy z vnějšky, rozhodnutí mysli atd. Po vzniku myšlenky jsou generovány příslušné komunikační molekuly a nervové signály. Myšlenka strachu generuje příslušnou neurochemickou látku.Ta vygeneruje příslušnou činnost těla. Nehmotnou myšlenku a hmotnou komunikační molekulu, putující tělem propojuje proces, který dosud neznáme. Nehmotná myšlenka se přeměňuje v hmotnou informaci. D. Chopra ku srovnává se světelnou vlnou. Při vnikání myšlenky do vědomí se současně aktivizují miliony mozkových buněk. Chopra srovnává realizaci myšlenky v těle s materializací světelné vlny do částice - fotonu. Když se dosáhne jistého kritického množství aktivovaných neuronů, materializuje se myšlenka v prostoru a čase ve vědomí. Materializace myšlenky se šíří komunikačními molekulami okamžitě v celém souboru buněk těla a dává vzniknout akční inteligenci těla. Nehmotnost myšlenky souvisí s tím, že myšlenka v našem světě nezaujímá žádný prostor a ani není nesena žádnou dosud známou hmotou. Poučná je Platónova kritika Démokritova atomismu: "Uvažujeme-li o atomu jako o věci, pak musí atom zaujmout nějaký prostor; proto může být rozdělen na polovinu a tato polovina zaujme ještě menší prostor. Nic, co může být rozděleno na polovinu, není nejmenší součástí našeho světa." Proto nejmenší útvar, který by vytvářel náš svět, nemůže být žádnou elementární částicí současné fyziky, která má v klidu nějakou hmotnost, a tudíž zaujímá nějaký prostor. Může jím však například být vlna, kterou nelze rozdělit. Vlna stejně jako částice může být nositelem energie. V částici je energie lokalizovaná, v poli vln nikoliv. Může jím též být strukturní objekt materie éteruZ toho, co jsme řekli výše, lze vyvodit závěr, že některé myšlenkové procesy nemusejí být lokalizovány v myslícím hmotném těle,ale mohou vznikat mimo něj.Tomuto místu můžeme říkat nevědomí(též astrální tělo).

Pokud žijeme, jsme obklopeni proudem událostí v toku času, který nás vlastně jistým způsobem spoluutváří. Myšlenky a jejich materializace se hromadí a vytvářejí minulost.Tok času lze si představit jak děje minulé a děje budoucí.Současný stav je hranicí mezi minulosti a budoucnosti.Přítomnost je vlastně přerušení proudu vědomí.Tyto časové mezery jsou možná nejzávažnějšími momenty procesu myšlení, a proto i existencí těla. Toto "myšlenkové ticho" v mezerách myšlení umožňuje zřejmě zobrazovat naši minulost a minulost Kosmu do naší akční inteligence.Případně zkoumat budoucnost. Mezera mezi myšlenkami by tedy takto nebyla prázdná (jako u počítače), ale plná "kosmické inteligence". V našem modelu metafyzika zkoumá  průchod signálů z oblasti akční inteligence do oblasti kosmické inteligence a naopak. Snaží se zjistit, zda tyto procesy nejsou doprovázeny dalšími jevy, které by se projevovaly v našem světě. V rámci našich hypotéz je možné mít za to, že kosmická inteligence je polem harmonických a harmonizujících signálů. Tyto signály mohou najít hmotného nositele v našem světě přes nevědomí. Nevědomí tedy spojuje dva vesmíry:Materie kosmu vytvářející kosmický éter a hmotu našeho světa. V kosmu existuje kosmická inteligence, v něm existuje nehmotná, ale materiální část našeho organismu,nevědomí, kde vznikají naše myšlenky. Ezoterika rozeznává různá nehmotná těla spojená s naším hmotným tělem. V dalším až na výjimky budeme všechna tato dílčí esoterická těla chápat pod pojmem nevědomí. Jak víme, nevědomí nazval B. Kafka Oduším a my často budeme hovořit o nadvědomí. Nadvědomí chápeme jako část lidské Duše, interakující s naším tělem a kterou tudíž můžeme alespoň částečně poznat.

Proberme krátce naše základní znalosti o prostoru a čase v našem světě a o hmotných objektech, jež se v něm pohybují. Představa akademické vědy o prostoru je ta, že je to místo, které bylo dříve obsazeno hmotným objektem, nezávisle na tom, zda to byla pevná látka, tekutina nebo plyn. Protože místo, v němž se v daném okamžiku nalézá daný objekt, může být v dalším okamžiku prázdné, říkáme, že prostor je místo, v němž se mohou nacházet hmotné objekty.Prostor tedy jednoznačně souvisí s časem případného vyprázdnění neboli s pohybem.      Současné fyzikální výzkumy  ukázaly, že náš vesmír není stálý v čase, ale zrodil se při velkém třesku, kdy prý byla celá hmota vesmíru soustředěna do relativně malého prostoru. Po "třesku" tato hmota expandovala a zdá se, že může jakoby kmitat v čase. Přikláníme se k hypotéze, že náš svět při prvním velkém třesku nevznikl sám ze sebe, ale podle zákonů dialektiky v lůně jiného vesmíru, který nazveme pravesmírem. Protože nemůžeme a priori soudit, že se podmínky existence tohoto pravesmíru změnily, lze předpokládat, že s jistou pravděpodobností existuje i dnes. To by znamenalo, že k našemu vesmíru existuje paralelní kosmos, který ovšem nemusí mít naše geometrické a časové  souřadnice.
Může mezi dvěma paralélními světy být nějaká vazba? Aby v paralelním vesmíru mohl vzniknout náš svět, v dané lokalitě se shromáždilo víc "pohybu", než bylo nezbytně nutné ke genezi naší hmoty. Je pravděpodobné, že tento zbytkový pohyb v paralelním vesmíru zůstal lokalizován kolem hmoty našeho vesmíru, i když o  něm nic bližšího nevíme. V tomto případě by mostem mezi oběma vesmíry byla energie neboli pohyb materie v paralelním vesmíru a určitý pohyb nebo energie hmoty v našem světě. Pokud tedy existuje onen paralelní vesmír, pak mostem mezi našimi vesmíry by mohl být jistý druh pohybů atomů či molekul našeho světa. Nejde tedy o výměnu hmoty, ale o výměnu pohybů, výměnu energie. Protože pohyb souvisí s časem, při přechodu z jednoho vesmíru do druhého lze též očekávat časové anomálie či skoky.
Závěrem lze říci, že v T jevech musí jít často o výměnu pohybu,nikoliv hmoty.T jevy jsou tedy svázány s časem a pohybem,ale nikoliv s prostorem.      Jaký pohyb by přicházel v úvahu pro zprostředkování styku mezi naším světem a paralelním vesmírem? Musel by být univerzální a nezávislý na momentálním prostorovém uspořádání hmot v našem světě. Rozhodně nemůže být závislý na činnosti živých organismů včetně člověka. Tento pohyb je tedy třeba hledat na úrovni výstavby hmoty v atomech. Jev, který velmi silně závisí na vzájemném pohybu hmoty, především elektronů, je fyzikální magnetismus. Fyzikální magnetismus je schopnost zmagnetizovatelných těles být přitahován magnety, tedy jinými zmagnetizovanými hmotami, v nichž nastává ve velkém měřítku uspořádaný pohyb elektronů. Všichni známe magnetickou střelku - kompas, která je "usměrňována" siločárami magnetického pole Země, a proto ukazuje magnetický pól Země. Nebo elektromagnet zvedající metráky železného šrotu na šrotovišti. Elektrické jevy jsou dány vzájemným působením elektrických nábojů, nacházejících se ve vzájemném klidu. Magnetické síly vznikají, když se dva elektrické náboje vzájemně pohybují. Čím jsou tyto náboje větší a čím rychleji se vzájemně pohybují, tím větší magnetické síly vznikají. Jistý pohyb nábojů generuje světlo, jehož pohyb je konstantou našeho světa, času a vzdáleností.Z toho, co bylo výše řečeno, vyplývá, že máme-li očekávat nějaký most mezi naším a paralelním vesmírem, pak bude patrně součástí jeho konstrukce fyzikální magnetismus.

K. Reichenbach. se svými senzibily experimentálně prokázal, že kolem každého materiálního objektu našeho světa existuje jistý materiální stav nazvaný aura, která je vyplněná aktivovaným éterem - ódem. Aura zobrazuje hmotnou strukturu a funkčnost objektu kolem kterého se nachází. Zobrazuje však i emoce a stavy Duše. Proto stav vědomí a astrálního těla může být zprostředkován stavem ódu kolem člověka, aurou. A obráceně, ódická zóna, například v pyramidě, může ovlivnit nejen hmotné tělo ale i tělo astrální.T jevy souvisí s existenci aktivovaného éteru v určitých místech,které budeme nazývat ódické zóny.Pomoci vlastností ódických zón mohou T jevy bnýt detekována a zkoumány.