LABORATORNÍ POKUSY
S ÉTEREM

Práce s magnety

Nyní se budeme zabývat přístrojovými možnostmi stanovit některé kvantity a kvality zón aktivovaného éteru, ódických zón. Zjišťujeme, že senzibil může pomocí dvou virgulí tvaru L, jedna držena v pravé ruce a druhá v levé ruce, reagovat na mag netické pole. Pokus znázorněný na obrázku ukazuje, že směr virgulí reaguje jednoznačně na polohu magnetických siločar: L dráty se staví zhruba kolmo k magnetickým siločarám (viz obr. 40). Tak je možné stanovit topografii zkoumaného magnetického pole. Z experimentu plyne, že průměrně zdatný senzibil reaguje na velikosti indukce magnetického pole řádově rovné 100 nanotesla. To je zhruba práh citlivosti vlivu magnetického pole tak, jak jej stanovila medicína pracovního prostředí. Každý L drát je možné opatřit úhloměrem umístěný na rotační ode drátu pod jeho dlouhou částí. Při určité místní intenzitě magnetického pole se vždy nastaví stejný úhel. L dráty je možné pro danou topologii magnetického pole okalibrovat. Pak lze tímto jednoduchým způsobem měřit intenzitu pole nebo jeho indukci.

Pozoruhodnou vlastností zóny, která se nachází kolem kyvadla, je její schopnost magnetizace pendlu. Co tím rozumíme? Všimněme si chování pendlu
v magnetickém poli permanentního magnetu. Mějme permanentní magnet ve tvaru kvádru, přičemž na jedné větší straně se nachází magnetický pól severní (N),
na druhé větší straně pól jižní (S) (viz obr. 41). Položme magnet na vodorovný stůl tak, aby severní pól magnetu N směřoval k severnímu magnetickému pólu a jižní pól magnetu S k jižnímu pólu Země. Nyní přibližme závaží pendlu drženého v pravé ruce k severnímu pólu S magnetu. Nechť pendl začne kmitat kolmo na S stranu magnetu. Dáme-li závaží na druhou stranu magnetu
k jeho jižnímu pólu J, bude pendl kmitat rovnoběžně s J stranou magnetu. Tato situace se bude neustále opakovat, pokud na pendl nebudeme působit jiným magnetem nebo jinou ódickou zónou. Nyní položíme na okraj stolu jiný magnet s jeho S pólem směrem k nám. Náš pendl nyní táhneme stejnoměrně a rovnoběžně s tímto magnetem. Na konci tohoto tahu musíme pendlem jakoby trhnout, abychom tah rázně zakončili. Pendl přiložíme
k původnímu magnetu. Pozorujeme, že místo kolmého kmitu kolmo na jeho S stranu magnetu nastává tečný kmit vzhledem ke stěně magnetu. Provedeme-li tentýž tah ještě jednou, vidíme, že pendl nyní kmitá opět kolmo na S stranu magnetu. Při opakování těchto magnetizačních tahů se situace cyklicky opakuje. Dochází ke změně pohybu pendlu působením magnetizačního tahu. Z tohoto a jiných pokusů vyplývá, že ód nacházející se kolem pendlu má některé vlastnosti srovnatelné s vlastnostmi  permanentního magnetu. Má jakoby S a N pól. Tuto jeho vlastnost nazýváme ódomagnetismem (v literatuře se často setkáme s názvy jako animální magnetismus). Provádíme-li magnetizační tahy magnetem podél osy pendlu, jde o velmi podobnou akci, jako když magnetizujeme měkké železo ve tvaru tyčky jednosměrnými tahy magnetizujícího magnetu. Přepolujeme ódickou polaritu. Proto jsme oprávněni zavést dva póly ódomagnetismu. Ty jednoznačně souvisejí s ódickou polaritou zavedenou Reinchenbachem:

+ pól je S pólem,

– pól je N pólem.

Zjišťovali jsme, jak daleko nad magnetem
v zemském gravitačním poli pendl ještě rotuje. Pendl jsme drželi v pravé ruce a jeho závaží umístili na kolmici procházející magnetem. Po krátké době se pendl stabilně roztočil. Měřili jsme poloměr rotace r závaží v různých vzdálenostech R od magnetu v intervalu od 5 cm
do 30 cm. Přitom jsme používali pendly s mosazným, olověným a polystyrénovým závažím. Výsledky pokusů jsou v rámci experimentálních chyb totožné pro všechny materiály závaží. Je zřejmé, že platí přímá úměra mezi poloměrem rotace r a ódickou silou působící na pendl F(o). Když vyneseme závislost logaritmu r na logaritmu R, to jest závislost ódické síly F(o) mezi závažím pendlu a magnetem na vzdálenosti obou objektů, zjišťujeme, že pro vzdálenost větší než 10 cm je působící ódická síla nepřímo úměrná čtvrté mocnině vzdálenosti mezi závažím pendlu a magnetem. Z tohoto pokusu vyplývá, že pendl se vzhledem k svému pohybu v senzibilových rukách chová skutečně jako magnet, neboť takovouto závislost jeví vzájemné působení dvou magnetů podle fyziky.

Víme, že nad N pólem magnetu se pendl roztočí doprava, nad S pólem doleva. Této vlastnosti můžeme použít ke stanovení silového působení ódické zóny. Postupujeme následovně. Ve vzdálenosti R(m) intenzita lokálního magnetického pole bude nulová: Magnetický vliv Země a magnetu jsou vyrovnány. Magnetická střelka kompasu v tomto místě ukazuje směr východ - západ .Toto místo snadno nalezneme tak, že od magnetu si vytyčíme přímku jdoucí přesně k severnímu pólu Země. Toto místo označíme jako vzdálenosti R(m) od magnetu (viz obr. 42). Vzdálenost R(m) souvisí s magnetickou silou našeho magnetu vzhledem k magnetické síle zemského magnetického pole. Čím silnější je magnet, tím větší je R(m) a naopak. Naším okalibrovaným magnetem můžeme nyní měřit silové působení ódické zóny. Odická zóna je jistý dynamický stav éteru a éter souvisí interakčně s magnetickým polem Země. Je vhodné silové působení zóny porovnávat se silovým působením zemského magnetického pole přes náš okalibrovaný magnet. V obou případech ódická zóna či pole působí
na dvojici senzibil - pendl tak, že pendl držený sensibilem se rozpohybuje.

Relativní intenzitu éterické zóny budeme srovnávat s intenzitou magnetického pole. Zavedeme relativní intenzitu zóny z(o) jako poměr

z(o) = R(m) / R(z)

Intenzitu zóny si označme písmenem Z, přičemž její intenzitu Z zavedeme jako součin z(o) a indukci magnetického pole B

Z = z(o) . B

Srovnáváme tedy ódickou sílu neznámé zóny
s působením magnetického pole, které vyvolá stejný pohyb pendlu jako měřená zóna. Intenzitu ódické éterické zóny měříme v podobných jednotkách jako magnetické pole, které se měří v jednotkách Tesla,
v našem případě je vhodné za základní jednotku pokládat éterické mikroTesla (emT).  Magnetické pole Země má
ve střední Evropě obvykle hodnoty kolem 50 mT
a éterické zóny se obvykle vyskytují od 0,1
do 100 000 enT.

Moderní radionická vysílačka Atlantis

Radionické vysílačky jsou zařízení, která vyzařují aktivovaný éter,nesoucí nějakou informaci. Obvykle je možné do nich vložit polohu adresáta éterického působení a vyzařovanou informaci. Atlantis je radionickou vysílačkou opatřenou možností změny velikosti a polarity vyzařovaného éterického signálu. Schematicky je vyobrazena na obrázku 47. Je malého rozměru, ale velkého výkonu. Byla zkonstruovaná
v Kosmickém centru na základě mnohaletých zkušeností s různými radionickými vysílačkami.

Má možnost vysílat vybrané éterické spektrum turbofrekvencí pomocí vhodné topologie magnetického pole, umístěného mezi vysílačkou a její anténou. Tato nastavená topologie se realizuje dvěma dvojicemi permanentních magnetů. Zařízení jsme nazvali odochromátory. Atlantis má ódogenerátor ve tvaru rovinného čtverce, kde každá strana je dána atlantským páskem. Tento ódogenerátor je tvarovým zářičem, který blahodárně působí a je znám mnoho staletí. Má široké pásmo vyzařovaných ódických turbofrekvencí. Čtvercový rovinný ódogenerátor je pevně přichycen
na čtvercovém podstavci, nesoucím nástavbu vysílačky. Ta obsahuje elektricky laditelný obvod s paralelně zapojenou indukcí (cívku) k různě veliké kapacitě (dva kondenzátory), proměnný elektrický odpor (potenciometr), ódochromátor a anténu.

Obvod, obsahující indukci a kapacitu, má za úkol měnit polaritu vyzařovaného ódického záření. Jeho funkce vychází z faktu, že ódický tok ve vodičích je spojen s tokem volných elektronů. Každý elektron sebou nese nejen náboj, ale i svou éterickou auru ( související se spinem elektronu). Při průchodu toku elektronů vytváří rezonanční elektrický obvod odpor. Klade odpor též toku ódu. Odpor, který klade cívka střídavému proudu o frekvenci w je dán součinem w·L, kde L je indukčnost cívky. Stejnému proudu kondenzátor klade odpor 1 / w·C, kde C je kapacita kondenzátoru. Je-li C veliké, proud protékající obvodem je řízen cívkou. To znamená, že mezi maximy proudu a maximy odpovídajícího elektrického napětí je určitý časový (fázový) posun. Ten se projeví na anténě, do které teče uvedený proud určitou následností elektromagnetických vln. Tomuto elektromagnetickému stavu kolem antény odpovídá určitý stav doprovodného éterického záření. Je-li naopak C malé, pak proud je řízen kondenzátorem, což odpovídá časovému posunu posloupnosti elektromagnetických vln kolem antény. Jak je experimentálně zjistitelné, též opačné éterické polaritě než v předcházejícím případě. Tudíž přepnutím jednoho přepínače na panelu vysílačky lze měnit ódickou polaritu radionického přenosu. Jeho intenzitu ovlivňujeme velikostí odporu (potenciometru) mezi obvodem cívka - kondenzátor a anténou.

Anténa je připojená na platformě, na které se nachází odochromátor. Jeho princip spočívá v tom, že vzhledem k sobě dvě různě orientovaná magnetická pole ovlivňují turbofrekvence procházejícího ódického víření, do kterého jsou ponořeny nebo které samy generují. Tuto ve světě známou skutečnost jsme realizovali originálním způsobem. Na vrchní  platformě vysílačky je nanesen úhloměr s úhly od 0º do 360º. Při úhlech 0º a 180º jsou pevně připevněny trvalé magnety a to tak, že magnet u 0º má S pól (S=jižní, N=severní) směrován ke středu úhloměru a magnet u 180^o má N pól směrován do středu. Středem úhloměru prochází anténa vysílačky kolmo
na rovinu platformy. Toto orientované magnetické pole je doplněno o něco slabším magnetickým polem, realizovaným dvěma magnety připevněnými na koncích otáčivého ramena kolem středu úhloměru. Magnet
u středu má venkovní polaritu N a magnet obvodu úhloměru má vnější magnetickou polaritu S. Na obvodu úhloměru bylo naneseno dvakráte dvanáct nepravých barev podle francouzského badatele Belizala. Každé barvě odpovídá jistá kvalita éterické zóny z hlediska působení na člověka. Na příklad zelená elektrická barva odpovídá nejvíce negativní zóně z hlediska zdravotního působení na člověka. My jsme pomocí mentální radiestézie (mentálních dotazů) tyto nepravé barvy převedli na hodnoty turbofrekvencí, které by odpovídaly a charakterizovaly příslušnou zónu. Tato charakteristika je dána zkřížením magnetických polí pod jistým úhlem,odpovídající příslušné  turbulentní frekvenci. Vyzařování M zóny se vyskytuje od úhlu 0º až do 180º.
V tomto úhlovém intervalu se vyskytují frekvence
od 1 do 10¹⁰ Hz. Pro úhly od 180 do 360 stupňů příslušné zóny mají polaritu F a turbulentní frekvence větší než 10¹⁰ do 10¹⁵ Hz. Radionická vysílačka Atlantis je schopna bezporuchově vysílat éterické zóny po povrchu celé planety Země  všech dosud známých turbofrekvencí.

Odometr a jeho kalibrace

V laboratoři Kosmického Centra  občanského sdružení Manhir byl vyvinut přístroj nazvaný ódometr, který srovnává působení dvou éterických zón  na pohyb pendlu drženého sensibilem (viz obrázek 43). Jedná se
o lať, na jejímž jednom konci dáváme zkoumanou zónu (poloha X), na druhém konci porovnávací  zónu -standard (poloha S). Jeden standard a jeho násobky si vybereme jako kalibry. Pak všechny námi sledované zóny jakéhokoliv původu můžeme s pomocí kalibrů srovnávat. Princip přístroje spočívá v tom, že uvedené zóny na sebe přednostně působí přes hmotu pravítka. Šíří se přednostně pevnou látkou nikoliv vzduchem.  Ódometr je opatřený po celé své délce lineární stupnicí. Přivedení zóny ke straně X ódometru je různé:

• přímý kontakt X konce odometru s objektem, jehož zónu stanovujeme,
• přímý kontakt se rezonátorem jenž morficky rezonuje s měřenou zónou,
• přímý kontakt s hmotným vodičem,který spojuje měřenou zónu s X stranou ódometru.

V určitém místě stupnice je působení zón přicházejících z X a S konce ódometru stejné veliké,opačné polarity. Opačnost polarity se nastaví
na ódometru automaticky. Na rozhraní obou zón pendl kmitá kolmo k lati ódometru. Od konce X (x=0) pravítka k rozhraní zón je vzdálenost,  kterou označíme R
a počítáme v dílcích (obvykle v cm). V oblasti ódometru od 0 do R dílku nastává jeden typ pohybu pendlu, například rotace doleva. Od druhého konce S (v našem případě jeho souřadnice je x=150) až k rozhraní zón nastává opačný typ pohybu pendlu, v našem případě rotace doprava. Pendl kmitající na boku ódometrické latě kmitá vzhledem k ose latě šikmo. V oblasti 0 – R směrem k rozhraní a v oblasti 150 – R šikmo opět směrem
k rozhraní. V místě rozhraní kmitá kolmo na lať. Tím je možné stanovit polohu rozhraní na stupnici pravítka, obvykle délky 150 cm. Rozhraní zón jasnovidci přímo vidí jako tenkou tmavou linii. Pravítko má být orientované ve směru sever - jih, protože do hry vstupuje též magnetické pole Země. Strana S, na níž pokládáme standardní odogenerátor, se nachází na jižní straně pravítka. Na jeho severní straně je strana X, kam je připojena zóna, kterou chceme změřit. Nechť vzdálenost mezi severním a jižním koncem pravítka je 150 dílků, přičemž X strana je na dílku 0. Pak 150 – R je vzdálenost od standardu k rozhraní a R je vzdálenost rozhraní od X konce odometru.

Tímto objektivujícím subjektivním způsobem lze stanovit relativní intensitu ódických zón z(o) s poměrně malou chybou. Je to obdobné, jako když se kdysi srovnávaly ve fotometru světelné intenzity neznámého zdroje se známým zdrojem – hořící svíčkou. Zrak srovnával dvě stejné vlastnosti materie éteru nikoliv přes vědomí, ale přes schopnosti lidského smyslu – zraku. Sensibil reaguje pohybem svého pendlu na přítomnost či nepřítomnost éterické zóny.

Používaný odometr byl zhotoven z dřevěné latě, na jejímž povrchu bylo měřítko od 0 do 150 cm. Konce latě byly opatřeny měděným plechem. Na straně S se umísťovaly různě silné standardy a  tím se měnila citlivost (rozsah) ódometru. Pro vyšší hodnoty intenzity Z za standardy bylo zvoleno 18 stejných magnetických feritů o stejné magnetické indukci B(m) u jejich povrchu. Experimentálně jsme zjistili, že přiložením více magnetů k sobě se vytváří suma jejich magnetického působení (viz tabulku). Magnetickou intenzitu feritů jsme zjišťovali porovnáním s místní magnetickou indukcí zemského magnetického pole, kterou jsme vzali rovnou
50 mikrotesla.

Působením jednoho feritu bylo vykompenzováno zemské magnetické pole ve vzdálenosti d(e) = 10 cm
od feritu. Přiložením dvou feritů k sobě bylo vykompenzováno ve vzdálenosti d(e)=19 cm, tří feritů
ve vzdálenosti d(e)=26 cm, atd (viz tabulku). Poměr magnetických intenzit u devíti přiložených feritů B(9)
k magnetické intenzitě u jednoho feritu B(1) musí splňovat vztah

B(9) / B(1)  = ( d.9 / d.1 )ⁿ

kde d(e9) a d(e1) jsou příslušné kompenzační vzdálenosti. Z tabulky udávající experimentální výsledky je patrné, že mocnitel n je roven 1. Proto můžeme zavést intenzitu Z neznámé zóny přivedené k dílku 0 ódometru ze zjištění rozhraní R při jistém počtu feritů na straně S ódometru. Jeden ferit vykompenzuje zemské pole
ve vzdálenosti pouze 10 cm. To znamená, že
ve vzdálenosti 75 cm od feritu, uprostřed ódometru, je intenzita zóny Z(75) rovna

Z(75) = 50 mikrotesla · 10 / 75 = 6,6 emT

Jednotka eterickémikroTesla (emT) nám charakterizuje intenzitu éterických zón a je odvozená od intenzity magnetického pole. To je vhodné, neboť jak víme éterické zóny a magnetická pole mají mnoho společného. Je možné vypočítat rozdíl éterické intenzity připadající na jeden dílek ódometru. V případě jednoho feritu citlivost c bude činit Z(75) / 75 = 0,08 emT. Magnetické pole cca 9 feritů kompenzuje zemské magnetické pole ve vzdálenosti 75 cm. V příloze jsou uvedeny kalibrační tabulky a příslušné citlivosti
a rozsahy hodnot pro  magnetické standardy, geometrické standardy a gravitační standardy

Používané standardy pro měření intenzity Z éterických zón jsou tří kategorií:

• Magnetické standardy jsou samy o sobě relativně silnými generátory zóny. Jsou to celistvé násobky jednotky, jež je ferit tvaru kvádru. Čím větší počet feritů připoutaných magneticky k sobě, tím pochopitelně kompenzujeme větší intenzity ódu.
• Geometrické standardy jsou vlastně tvarovými zářiči éteru. Jsou vyrobeny z mosazného drátu
  a mají tvar kružnice. Ta je v dotyku s rovným drátem ,který má délku rovnou průměru kružnice (Sg1-Sg3).Další standardy této kategorie jsou pouze  kružnice (od Sg4 do Sg7). Různé velikosti Sg jsou dány kontaktem více kružnic s průměry nebo bez nich.
• Nejslabší standardy používají zeslabování gravitačního éterického toku. Tyto standardy jsou zhotoveny ze skleněné čtvercové destičky tloušťky 1 mm. Dopadá-li na destičku éterický gravitační tok, je v destičce zeslaben, jak uvidíme později. Toto zeslabení je možné zjistit zeslabením éterické emise standardu na jedné straně ódometru. Působení dvou destiček k sobě přitisknutých je vykompenzováno geometrickým standardem Sg7.