ÉTER A GRAVITACE

Éter a gravitace

Pomocí měřící kružnice, tj. kružnice na stanovování odomomentu (OM) éterické zóny, může sensibil pomocí svého nevědomí (astrálního těla) nalézt velikost odpovědi q(x) na neznámou zónu o odomomentu velikosti OM(x). Ten porovnáváme s odpovědí q(s)
na standardní zónu o OM(s). Jednotkou OM odom je kvantifikovaná reakce sensibila na zónu danou proudem 1 ampéru obtékající jeden čtvereční metr. Sensibil může stanovit pro dvě různé zóny dvě hodnoty q(1) a q(2) své reakce vzhledem k jednomu standardu. Ukazuje se, že podíl velikosti reakcí je roven podílům jim odpovídajících hmotností v zemském gravitačním poli m(1), m(2).

Zabývejme se nyní největším blízkým tělesem,
tj. Zemí. Ta má zjištěný ódomoment rovný
OM = 10.exp(+32), tj. +32 odomů. Je třeba podotknout, že tato hodnota vyjadřuje rozdíl mezi zónami M a F polarity celkové zemské aury. Připustíme-li, že polarita F je opakem polarity M, tj. F = -M, pak M-F = 2 M.S.
S tímto omezením je možné vzít číslo OM = 32 odomů za řádovou velikost. Odomoment elektronu, zabudovaného v atomu, je OM = 10exp (-23). Poměr ódomomentů Země a elektronu N(e) nám udává počet elektronových zón v Zeměkouli

N(e) = 10.exp(+55)

Tedy v zóně Země je přítomno statisticky 10.exp(+55) elektronových zón.Snažme se nalézt počet elektronů N(e) na základě hmotnosti Země
(m(T) = 10exp(24) kg) a střední hodnoty hmotnosti protonu ( m(p)= 10exp(-27) kg).Odhad počtu elektronu N(e) je dán poměrem hmotností elektronu a protonu

N(e) = m(T) / m(p) = 10exp(51)

Je to jen o jeden řád rozdílná hodnota
od zjištěného poměru pomoci mentálních dotazů.

Důležité by bylo zjištění, jak daleko se rozprostírá zóna kolem elektronu a kolem planety Země.
Při pohybech elektronů v atomech, kdy je vyzařováno světlo, vznikají vlny světelného éteru o délce řádově 10exp(-7) m. Tuto hodnotu budeme brát v prvé aproximaci za oblast, kde se vyskytuje aktivovaný vázaný éter neboli zóna kolem elektronu. V dalším vyslovíme následující hypotézu:

HUSTOTA HMOTY V ODICKÉ ZONĚ KOLEM ELEKTRONU, KOLEM ZEMĚ, PŘÍPADNĚ KOLEM SLUNCE, JE STEJNĚ VELIKÁ.

Zonální hustota hmoty kolem elektronu činí m(e) / R(e)³ a rovná se hustotě kolem Země m(Z) / R(Z)³ .Veličinu R(e) budeme klást rovnou 10exp-(7) m což je řádově rovno vlnové délce světla a rozsah pohybu elektronu. Mimo R(Z) známe ostatní veličiny. Dosazením dostaneme R(Z) = 10exp(11) m = 100 milionů km. Připomínáme, že vzdálenost Země - Slunce činí 150 milionů km. Totéž můžeme odhadnout pro Slunce. Zde m(S) činí 10exp 30) kg a dostáváme pro R(S) = 10.000 milionů km. Připomínáme, že vzdálenost Slunce-Pluto činí 6.000 milionů km. Velikosti příslušných zón R(Z)
a R(S) budou velmi pravděpodobně větší, protože zonální hustota bude se vzdáleností od středu zóny klesat.

Na základě výkladu pohybu pendlu v éterické zóně jsme již dříve vyslovili předpoklad, že hmota pendlu kmitá v prostředí se záporným třením, přičemž proutkař zde hraje roli generátoru energie se zpětnou vazbou a s vnitřní energií. Jeden z možných výkladů vlivu prostředí se záporným třením je možnost, že dochází k absorpci nehmotné materiální energie éteru
do hmotných částic. Jinak řečeno éter je pohlcován částicemi hmoty. Toto zjištění vytváří názor, že  atomy jsou norami éteru. Sama existence atomů v čase by byla dána neustálým přítokem éteru do částice. Připomeneme v této souvislosti, že realistický výklad působení kulového blesku na okolní hmotu dochází k závěru, že energie přítomná v éterické auře blesku je absorbována jádry přítomných atomů.

HYPOZÉZA O TOKU ÉTERICKÉ TEKUTINY DO HMOTY

Volný éter je virtuální kapalinou, v které působí jistý éterický tlak P při jisté hustotě materie éteru S .Volný éter je nasáván rychlostí v hmotou M, čímž vzniká éter  vázaný na hmotu. Rychlost proudění éteru v je pro všechny vzdálenosti od zdroje R konstantní.

HYPOTÉZA O TOKU A TLACÍCH
V ÉTERICKÉ TEKUTINĚ

Éterická tekutina je spojitě rozložená v prostoru
a platí pro ní rovnice kontinuity

S S · v = konstanta

V každém místě éterická tekutina má jistý statický tlak P a jistý dynamický tlak SS v² jako hmotné kapaliny.Platí pro ní Bernounillo rovnice

P + S · S · v² = konstanta

kde S je plocha průřezu proudění tekutiny

Na základě našeho modelu docházíme k závěru,že na hmotě m vzniká prouděním éteru směrem k větší hmotě M tlakový skok DP, který lze vyjádřit jako přitažlivou gravitační sílu F(g) .Proudění éteru skrze m je dáno tokem éteru do veliké hmoty M a to by mělo způsobit přitahování hmoty m podle známého vzorce ze školních lavic

F(g) ~ M · m / R²

kde R je vzdálenost mezi M a m.

Z předložené hypotézy plyne, že čím se éter blíží částicové hmotě, tím je jeho hustota S větší, neboť plocha, kterou protéká éter S = 4 p R² ke hmotě se symetricky a kvadraticky zmenšuje. Mějme objekt
o objemu V, který je protékán éterem o hustotě S.
Ve směru tohoto toku má objekt tloušťku d. Rozdíl tlaků mezi „návětrnou“ stranou a „závětrnou“ bude

DP = v² DS

DS je rozdíl hustot, S = V / d,  předpokládáme že rychlost v se nemění průchodem éteru hmotou.
Na hmotu m působí  gravitace Země a uděluje jí gravitační sílu F(g), kterou můžeme zjistit
z předcházejícího vztahu.

F(g) = S DP = (V / d) · v² DS = V · (d / t)² · DS/d
= V · v ²/d. DS  = e.d/t² = e . g

Na druhé straně víme, že pro gravitační sílu platí F(g) = m · g, proto pro hmotnost m dostáváme

m = e

Aby náš model vyjadřoval realitu gravitačního působení mezi hmotami, musí platit, že

DOPADAJÍCÍ ÉTERICKÝ TOK NA HMOTU GENERUJE JEJÍ GRAVITACI

Podle Setoxe v našem hmotném světě, kde se realizuje zákon přitažlivosti hmot s jedinou konstantou úměrnosti, je gravitační éterický tok konstantou našeho světa. Mění se hustota éterického toku podle hustoty protékané hmoty.

Připomeneme si, že mezi impulsem síly
a udělenou hybností platí

F · t = m · v

Vzhledem k předcházejícím vztahům
F = V/d . (d/t)² DS dostáváme

F · t = e· t   kde  t = d / v

Podle našeho modelu při přechodu z jednoho časoprostoru do druhého musí platit zachování hybností při přechodu z jednoho prostoru do druhého.

m · v = e · v