Diagnostikování magnetického pole éterickými zónami
Zjišťujeme, že senzibil může pomocí dvou virgulí tvaru L, jedna držena v pravé ruce a druhá v levé ruce, reagovat na magnetické pole. Pokus znázorněný na obrázku 13. 1 ukazuje, že směr virgulí reaguje jednoznačně na polohu magnetických siločar: L dráty se staví zhruba kolmo k magnetickým siločarám. Tak je možné stanovit průběh magnetické indukce pomoci okalibrované dvojice L drátů a topografii zkoumaného magnetického pole. Z experimentu plyne, že průměrně zdatný senzibil má práh reakce na přítomnost magnetického pole při hodnotě indukce magnetického pole řádově rovné 100 nanotesla. To je zhruba práh citlivosti vlivu magnetického pole na člověka, tak jak jej stanovila medicína pracovního prostředí.
Velikost úhlu a vychýlení L drátů z rovnovážné polohy zjištěné úhloměry připevněné na spodní straně L drátů,viz obrázek), nám může stanovovat velikost indukce B lokálního magnetického pole.Takto sensibil může měřit intenzitu magnetického pole od velmi malých hodnot relativně velmi přesně. Ze základní fyziky je známo, že působí-li na sebe dva magnety, mají snahu se dostat do takové vzájemné polohy, aby jejich opačné magnetické póly se dívaly na sebe navzájem a tím jejich magnetická pole působila ve stejném směru. Tento fakt je principem kompasu,kde jižní pól střelky kompasu ukazuje vždy na zemský severní pól. Když magnety dosáhly této polohy, pak jsou vzájemně přitahovány úměrně velikostí jejich vzájemných magnetických polí. V případě, že trvalý magnet orientujeme souhlasně se zemským magnetickým polem, jsou magnetické siločáry Země v jeho okolí jen nepatrně deformovány. Střelka kompasu ukazuje magnetický sever (N) a jih (S) v celém okolí takto orientovaného magnetu. Při opačné orientaci magnetu, kdy jeho sever (n) je naproti N a jeho jih (s) proti jihu zemskému S, nastává silná deformace magnetických siločar zemského magnetického pole (viz obrázek 13. 2).V blízkém okolí magnetu kompas neukazuje na zemský sever,ale na sever magnetu.S růstem vzdálenosti od magnetu jeho vliv klesá.V určité vzdálenosti R(mz) od magnetu je magnetické pole magnetu vyrušeno zemským magnetickým polem, které je opačně orientované vzhledem k magnetickému poli magnetu. Ve vzdálenosti R(mz) střelka kompasu přesně směřuje do směru východ-západ. Pro vzdálenosti od magnetu větší než R(mz),směřuje střelka kompasu opět k zemskému severu N.Z velikosti R(mz) a znalosti magnetického momentu diagnostikujícího magnetu lze stanovit intenzitu magnetického pole v kterém je se magnet nachází. Máme co činit s velikou místní deformaci magnetického pole Země.Vznikla anomálií v magnetickém poli Země. V případě vzniku magnetická anomálie pendl nám v jejím okolí se pohybuje,což nenastává v případě kdy není deformace zemského magnetického pole..Magnetické anomálie obecně generují ódické zóny.
Náš magnet okalibrovaný magnetickým polem Země může měřit silové působení ódických zón. Ódická zóna vzniká podél osy cívky ať v ní prochází elektrický proud či nikoliv.Intenzitu zóny můžeme zjišťovat pomoci pohybu pendlu, jehož počáteční kmit částečně zasahoval do zóny nacházející se kolem osy cívky. Pozorujeme že po velmi krátké době závaží pendlu přestane kmitat v rovině kolmé na osu cívky. Závaží pendlu začne rotovat ve směru od konce cívky,nejprve po elipse,později po kružnici o poloměru r. Jakoby pendl dostával při průchodu zónou cívky silové impulsy ve směru od cívky ve směru její osy. Velikost r klesá s rostoucí vzdálenosti R od konce cívky. Je zřejmé, že platí přímá úměra mezi poloměrem rotace r a ódickou silou působící na pendl F(o). Když vyneseme závislost logaritmu r na logaritmu R, to jest závislost ódické síly F(o) mezi závažím pendlu a magnetem na vzdálenosti obou objektů, zjišťujeme, že pro vzdálenost větší než 10 cm je působící ódická síla nepřímo úměrná čtvrté mocnině vzdálenosti mezi závažím pendlu a magnetem. Z tohoto pokusu vyplývá, že pendl se vzhledem k svému pohybu v senzibilových rukách chová jako magnet, neboť takovouto závislost jeví vzájemné působení dvou magnetů podle fyziky.Proto je možné studovat magnetická pole z pohybu magnetu nacházejícího se v poli a z tvaru ódické zóny kolem diagnostikujícího magnetu.
Na obrázku 13.3 máme znázorněny umístnění magnetu v magnetickém poli vytvořený dvěma velkými magnety. Magnetické pole mezi nimi míří zleva doprava a je totožné s směrem zemského magnetického pole.U severní strany S velkého magnetu pendl rotuje doprava,u jižní strany velkého magnetu doleva. Nahoře je situace kdy S pól diagnostikujícího magnetu je rovnoběžný s S pólem velkého magnetu.V blízkosti diagnostikujícího magnetu pendl rotuje doprava,u jižní strany doleva.V určité vzdálenosti od diagnostikujícího magnetu pendl se nepohybuje. To jsou místa kde je hranice mezi póly generovanými velkými magnety a diagnostikujícím magnetem. V tomto případě má zóna kolem malého magnetu tvar elipsoidu. Její velká osa má směr magnetického pole generovaného velkými magnety. Dole je znázorněna situace kdy malý magnet není kolmý na siločáry pole mezi velkými magnety.V tomto případě je elipsoid zóny kolem malého magnetu pootočený a má kratší svou velkou poloosu.Otáčíme malým magnetem tak dlouho,až nastane maximální velikost elipsoidu.Tím jsme nalezli lokální směr magnetického pole v kterém se nachází diagnostikující magnet.
Citlivost nevědomí na vznik magnetické anomálie lze dobře využít při nalezení namíření místního magnetického poledníku.Za tímto účelem jsme sestavili následující zařízení.Na široké dřevěné základně jsme připevnili čepem dřevenou lať.Na lati bylo vytvořeno pomoci soustavy magnetů magnetické pole souhlasné s magnetickým polem pozemským.V tomto případě nevzniká magnetická anomálie a tudíž ani ódická zóna kolem lineárního seskupeni magnetů.Vychýlíme-li toto magnetické pole nacházejícího se na lati,vzniká aktivace éteru –ódická zóna,kterou senzibil snadno odhalí.Postupujeme nulovou metodou,tj.vytvoříme co nejnepatrnější pootočení latě kolem čepu kdy pozorujeme pohyb svého pendlu.To provedeme nejprve v jednom směru rotace,pak v opačném.Polohu konce latě odečítáme na stupnici.Rozdíl vzdálenosti dX obou poloh konce latě nám stanovují citlivost stanovení severu naším „kompasem“ (viz obrázek 13.4).Po mnoha měřeních lze pokládat velikost dX rovnou 1 mm = 0,1 cm. Při délce latě rovné L = 120 cm je tangenta úhlu jež vytváří nepřesnost stanovení směru severu rovna tg a = 0,1 / 120 = 0,0008,což odpovídá úhlu a = 0,005 stupně neboli cca 3 úhlovým minutám.Touto metodou mohli antičtí Egypťané stanovit zaměření strany základního čtverce pyramidy s přesnosti úhlové minuty.Stačilo jím k tomu magnetické materiály a přítomnost sensibila a nepotřebovali složité spouštění kolmice v perihéliu procházející hvězdy jak navrhuje pozemská věda.Umíme-li vytvořit na rovině kde je možno odečítat úhly s přesnosti minut,pak lze stanovit pomoci zákrytů s vysokou přesností jakýkoliv azimut.
Bylo nám již dříve známo,že mezi permanentními magnety nastává morfická rezonance.Ta jak známo přenáší zóna aktivovaného éteru mezi podobnými hmotnými objekty.Mějme sadu malých permanentních magnetů a jeden velký magnet o alespoň 10. násobném magnetickém momentu.Nechť zprvu všechny magnety ,které jsou položeny na stole,mají stejnou polaritu na své vrchní straně.Nad každým z nich se bude točit pendl ve stejném směru,doprava nebo doleva.Nyní velký magnet otočíme tak,že jeho vrchní strana bude mít opačnou polaritu než předtím,tj polaritu stejnou jako u zbytku magnetu.Pozorujeme velmi zajímavý jev: Pendl nad ostatními magnety taktéž změnil směr své rotace.Nastává „magnetická“ morfická rezonance.Při dalším zkoumání kompasem jsme ale zjistili,že typ interakce s jiným magnetem zůstal zachován: Magnety pořád odpuzovaly (přitahovaly) jiný magnet podle své původní polarity.Při magnetické morfické rezonanci ódická zóna velkého magnetu překryje ódické zóny malého magnetu.Přiblížený malý magnet k malému magnetu nacházející se pod velkou magnetickou morfickou rezonanci vede k tom,že tento malý magnet reaguje magneticky jakoby veliký magnet neexistoval.Tedy uvnitř magnetické morfické rezonance jsou možné magnetické interakce.